Budějcká Drbna

NA ROZTRHÁNÍ: Konec roku v rychlém kroku aneb jak na Nový rok, tak snad už nikdy více

úterý, 21. února 2017, 21:00

Když jste poprvé těhotné, přemýšlíte, jak se k tomu všemu postavit, v podstatě máte o mateřství zažitou představu, kdy dokonce připustíte, že byste snad mohly jít do práce ve chvíli, kdy přestanete kojit. Pokud vám ale všechno správné včas dojde, poslechnete svoje instinkty a zvolíte výchovu v duchu kontaktního rodičovství, začnete dokonce přemýšlet, že snad porodíte druhé dítě doma. (Hodně lidí by si nad tím, v mém případě, kdysi klepalo na čelo).

1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit

3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...
4. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí

5. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kam se to má vejít jako?
6. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“

7. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza
8. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...

9. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Formality, formality...
10. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pošli posly, posly pošli
11. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Je to fakt porod!
12. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Byl to fakt porod!
13. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: V Jiříkově vidění aneb děkuji za nadstandard

14. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Prsa, mobil, čokoláda – vše co potřebuji k přežití
15. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na hormonální vlně
16. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Citlivé téma
17. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: O čem se moc nemluví
18. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Strašák jménem Vojta
19. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Není nošení jako nošení aneb nevěšte své děti
20. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Žlučové mýdlo v hlavní roli
21. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když už, tak už
22. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: S jídlem rovnou do ručičky
23. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme (ne)jeli na dovolenou
24. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vincentovo poprvé...
25. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se rozhodli otěhotnět vol. 2
26. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Letíme s miminem
27. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vyhrála jsem na plné čáře
28. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kojodilema
29. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Sušinky v hlavní roli
30. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na pokraji sil
31. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Don poblítos a jiné libůstky
32. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Tak tohle znamená mít děti 

Jenže: „No to ne, to ses asi zbláznila, co když to a támhleto a blablabla...“, a tak vypouštím toto téma z diskuzí s mým okolím, protože cítím, jak nasazený červíček už v hlavě hlodá.  Každopádně přichází období, kdy přemýšlím, jak to s porodem udělat, abych mohla mít svoji rodinu u sebe. On byl totiž Míra u porodu tak skvělej, že nechci rodit bez něj, a zároveň nechci dát Vincíka nikam na hlídání (teda zatím si to myslím, když je tak malinkej). Další věcí je fakt, že když byl první porod tak krásně bezproblémový, nutí mě to přemýšlet nad tím, jestli bych to opravdu nezvládla „sama“, a jaký by to bylo porodit třeba v dřepu a ne na koze, chytit si sama hlavičku miminka, vnímat jen svoje tělo... 

Dřív bych nad tím ani neuvažovala (protože jsem se o to přirozeně nezajímala a jela v zajetých stereotypech), ale dnes je mi najednou líto, že v našem zdravotnickém systému máme v podstatě jen dva extrémy a žádnou jinou volbu. Buď porod v nemocnici se vším, co obnáší (vedle případné bleskové pomoci většinou nějaká medikace, finále na koze, rušivé elementy atd. atd.), a nebo porod doma bez jakéhokoliv zabezpečení a ještě s nálepkou „lesana“. 

Protože se blíží Štědrý den, vypouštím otazníky ohledně porodu zatím z hlavy. Dárky jsem stihla v průběhu listopadu nakoupit, tak mám o starost méně a i ten zatracený kašel dostávám vcelku pod kontrolu. „Jéééje, Vincíku, já tě málem připravila o první vánoční fotky,“ říkám mu, když ho oblékám do „My first Chrismas“ bodyčka a na hlavu se mu snažím narvat obří santovskou čepici. „To by tomu mamka dala, nevyfotiť vlastné dieťa,“ přidá se Míra a já jsem ráda, že mi pomáhá tady s tím strojením, protože jinak by to dopadlo tak, jak to bývá – kovářova kobyla chodí bosa (a babičky by byly bez PFka). A tak na Vincu tleskáme a zpíváme, aby si čepici nestahoval z hlavy, a na fotkách vypadal, jakože ho to náramně bavilo. Svátky zvládáme v pohodě, Vincík jí i kapra i salát a z hromady dárků, co dostane, odtrhne jen kus papírů, a pak se věnuje jedné krabici. „Nevděčníku jeden, a já se s tím tak balila,“ procedím odlehčeně jeho směrem, když stavím komín  z jeho nových kostiček.  

Po všech těch nemocech už konečně vyrážíme i na procházky ven, a protože máme plné zuby vaření doma, dáme si před odjezdem na silvestrovskou party večeři v restauraci. Vincíkovi objednávám přírodní kuřecí řízek a bramborovou kaši. Poslední dny do sebe láduje kde co (je prostě rozežraný, jako všichni na Vánoce), a tak mě nepřekvapí, když to všechno sní. Když se ho snažím večer uspat u prsíčka, tak se nějak kroutí a „nadává“, takže posílám Míru do kuchyně, ať zkusí udělat sunar. Překvapivě vypije 50 ml a zbylých 70 chvíli po tom. Pak usíná. „Že bych měla už fakt málo mléka a nastal zlom, kdy se sám odstaví?“ říkám Mírovi a upřímně by to pro mě byla v tomhle stavu nejsnazší cesta.

Silvestra se chystáme strávit spolu s dalšími 8 rodinami v jedné usedlosti, kde jsou apartmány a společenská místnost. Máme to super naplánované, a tak se těšíme, že nebudeme jen zavření doma. Ten večer ještě vařím svíčkovou pro všechny a chystám nějaké věci k jídlu. Balíme se, jak kdybychom měli odjet na měsíc a ne na dvě noci. Jenže tak je to s dítětem vždycky. 

Když se rozhodnu jít padnout konečně do postele, říká mi Míra s chůvičkou u ucha, že se malý nějak kroutí. „Ježiš, on se tam začíná dávit,“ běžím do ložnice, kde už sedí na postýlce a naříká. Pozvracel se. Beru ho do koupelny, kde zvrací znovu. „Pane bože, jen ať to není střevní viróza,“ vzpomenu na rychlo-návštěvu kamaráda, kterému nebylo moc dobře. Vincík tu noc zvrací ještě asi pětkrát. Všechno to kuřecí maso šlo ven po kusech. Naštěstí nemá průjem, naštěstí se v průběhu snaží trošku pít i vodu i z prsa. Míru posílám spát, aby mě mohl případně ráno vystřídat, a já s ním zůstávám v obýváku, kde se snažím v polosedě odpočívat s Vincentem spícím na mně. Bojím se, aby neusnul na zádech a nezačal se dusit. V půl druhé zvrací naposled a v půl páté nás přesouvám do ložnice, kde si i já konečně trošku odpočinu.

Druhý den se tváří, jak kdyby se nic nestalo. „Tak to bylo asi z jídla, které splácal dohromady,“ říkám uklidněně Mírovi a pomaličku se chystáme na víkend. Pro jistotu balím nějaké léky a dávám si preventivně Hylak, který na střevní obtíže zabírá skvěle.

Předposlední noc roku 2016 trávíme klidně, jdeme docela brzy spát, abychom si mohli druhý den užít pohádkově zimní procházku. Mráz vykouzlil opravdu nádhernou scenérii kolem celého rybníka a Vincíka to tak zmůže, že se rozhodne připravit se na večer tříhodinovým spánkem v kočárku. Jako jeden z nejmladších členů chce všem ukázat, že je kabrňák, a večer to zabalí z dětí jako poslední v půl desáté. Na řadu přichází program a o půlnoci všechny děti vzbudí rachejtle, takže i já se (jako většina maminek) přesouvám do apartmánu, kde se rozhodnu i zůstat. Není mi nějak dobře a Míra už vypadal vcelku v náladě, tak bych mu tam svojí střízlivostí asi jen kazila radost z oslavy Nového roku. 

Asi do půl třetí se převaluji, je mi těžko od žaludku. „Ne, ne, prosím, nechci jít zvracet,“ přemlouvám svoji hlavu, ale pak už to nejde, musí to ven. A jde to ven ještě několikrát. Dostávám i lehký průjem, a tak píšu Mírovi, ať přijde, že je mi blbě. Mezitím musím uspávat probuzeného Vincu. Žádná odpověď. Za hodinu mi napíše, že se cítí, jak blbec, že nedošel, a přichází v půl šesté ráno, samozřejmě neschopný odřídit cestu domů, ani se pohnout z postele dál než na záchod. 

Je mi zle, balím věci, starám se o Vincu, nadávám Mírovi, kterému je ještě hůř než mně. Modlím se, abych už nezvracela, nebo to druhé. Naštěstí asi zabírá Hylak, a tak cestu domů odřídím relativně v pohodě. Míra odpadá do postele a já přežívám první den roku 2017 snad v tom nejhorším rozpoložení, o jakém jsem ani nesnila.

______________________________________________________________________________

PODČARNÍK

Sunar tu noc vypil Vincík poprvé a naposled. Než jsme odjeli, dělali jsme si všichni srandu, že jsme zvědaví, co si ze Silvestra odvezeme. Až na pár výjimek všechny zúčastněné něco skolilo, a to buď ještě tu noc, jako mě, nebo následující dny. 

Mírovi tímto veřejně děkuji, že statečně trpí moje články, kde píšu o realitě našeho života (a vždy mu je čtu před uveřejněním). Tohle jsou ale jen jeho slabé chvilky, které musím občas přetrpět, jinak je to samozřejmě skvělý muž a tatínek. Slibuji, že vám přineseme i nějaký blog, kde popíše reálně on, jak musí občas trpět se mnou. :-)

Napsal(a) Jana Duco

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: Tak tohle znamená mít dětiNA ROZTRHÁNÍ: Tak tohle znamená mít děti

NA ROZTRHÁNÍ: Tak tohle znamená mít děti

úterý, 14. února 2017, 20:11Jestli jsme nebyli dva týdny nemocní, tak je to moc. Tentokrát začíná Míra, na kterého něco skočilo...

NA ROZTRHÁNÍ: Don poblítos a jiné libůstkyNA ROZTRHÁNÍ: Don poblítos a jiné libůstky

NA ROZTRHÁNÍ: Don poblítos a jiné libůstky

úterý, 7. února 2017, 19:09Vinca sice ještě nemá ani 9 kilogramů, ale je nám jasné, že ve vajíčku už se mu nebude chtít být...

NA ROZTRHÁNÍ: Na pokraji silNA ROZTRHÁNÍ: Na pokraji sil

NA ROZTRHÁNÍ: Na pokraji sil

úterý, 31. ledna 2017, 18:45Jsem úplně vyřízená, nosohltan mám jak v ohni, rýma mi ucpává nos. Malej na mně od rána visí. Mně...

© 2011 - 2017 TRIMA CB, s. r. o

Zavřít reklamu

Reklamní sdělení