Francouzským důstojníkům poskytl úkryt anděl z levínského mlýna

Zajatci byli nasazováni především do německy mluvících oblastí,  kde nebylo tak velké riziko, že by zdejší obyvatelstvo poskytovalo zajatcům jakoukoliv pomoc, nebo jim snad pomáhalo k útěkům. Jen v období let 1943 – 1944 vykazovaly zprávy SD na sudetském území 69 560 zajatců, z nichž 20 091 bylo francouzské národnosti.

Životní podmínky zajatců západoevropských národností byly nesrovnatelně lepší než v táborech polských a ruských zajatců. Francouzští zajatci nesměli být zprvu střeženi ve skupinách menších než 50 osob. Kolaborantská politika vichystické části Francie ale způsobila určité uvolnění. Podle nařízení OKW z 1. listopadu 1941 se měla zmírnit tvrdost k francouzským zajatcům, především pocit trvalého vojenského střežení. Zajatci pak mohli být nasazováni na práci i v malých skupinkách.

Čistá mzda francouzských zajatců se pohybovala kolem 12 – 15 marek měsíčně. Vůči francouzským zajatcům si ale i nadále udržovali jakési elitářské postavení britští vojáci a se snižující se politickou prestiží Francie se zhoršoval i nevybíravý postoj německých orgánů a jednotlivých strážců k francouzským zajatcům. Nejvyšší formou odporu válečných zajatců byl útěk. V případě dopadení uprchlých zajatců západních národností, byli tito potrestáni umístěním do kárných táborů, které ale byly stále založené na právu válečných zajatců. V případě uprchlých zajatců východoevropských národností, pokud nebyli tito po dopadení rovnou zastřeleni, byli odesláni do koncentračního tábora.

Dva uprchlíci našli úkryt u českých lidí u Trhových Svinů

V prosinci 1944 uprchlo z kárného zajateckého tábora Alleinsteig u Vídně pět francouzských důstojníků. V táboře se ocitli za již uskutečněné, ale nevydařené pokusy o útěk. Útěk byl údajně zpozorován strážnými a jeden ze zajatců byl postřelen. Vyrazili severozápadním směrem k protektorátním hranicím a na konci vánočních svátků se dostali k Suchdolu nad Lužnicí, kde ve stodole na okraji obce přečkali svou první protektorátní noc. Odtud došli k Trhovým Svinům, kde dva z nich – Parrot a Pitti již zůstali a v úkrytu u českých občanů přečkali zbytek války. Zde se setkali i s dalšími ukrytými zajatci, z nichž především francouzský důstojník Pieri měl za sebou zajímavý osud. Jeho manželka Kristina roz. Poezová se v Trhových Svinech narodila. V polovině 20. let odešla do Francie, kde se za Pieriho provdala. Pieri v roce 1940 upadl do německého zajetí a také Kristina byla totálně nasazena na práci v Guttuzu ve východním Prusku. Zde se shodou okolností s manželem setkala a po nějakém čase společně uprchli. Směřovali do Čech, ke Kristininým příbuzným v Trhových Svinech. Cestou se jim narodil syn a všichni tři pak zbytek války šťastně v Trhových Svinech přečkali.

Francouzští důstojníci Francois Gauvin, Henri Taix a Daniel Tirriot pokračovali koncem prosince 1944 od Trhových Svinů dál na sever a došli až do levínského mlýna u Lišova, kde jim mlynář Karel Doubek poskytl úkryt. Cestou postupovali jen v noci a vyhýbali se větším osadám. Ve chvíli, kdy došli k levínskému mlýnu, byli značně vyhladovělí. Gauvain po letech vzpomínal: „Zaklepali jsme na dveře mlýna. Přišel nám otevřít anděl a dal nám najíst.“ Zde se důstojníci dočkali konce války.

Francois Gauvain zemřel v Ľ Aigle 9. března 2001

Francois Gauvain (narozen 5. června 1914) se v levínském mlýně seznámil s Antonií Ševčíkovou, která u mlynáře Doubka sloužila. Po válce společně odešli do Francie, kde se v červnu 1945 vzali a vychovali spolu šest dětí v Gauvainově rodném domě v osadě Petit Chevalin nedaleko města Ľ Aigle. Gauvain se již nemohl do francouzské armády vrátit a pracoval proto v redakci oblastních novin. V roce 1979 se svou ženou levínský mlýn znovu navštívil. Podle svých vzpomínek byl během války nacisty delší dobu nasazen na práci v Novém Městě na Moravě, odkud byl přesunut do Polska a konečně do Rakouska. Francois Gauvain zemřel v Ľ Aigle 9. března 2001.

Trojice Francouzů nebyla první skupinkou válečných zajatců, která se v Levínském mlýně ukrývala. Již otec mlynáře Karla Doubka František Doubek za první světové války ukrýval pravděpodobně skupinku ruských zajatců. Jednomu z nich – Gregoru Puprevovi – se zde zřejmě natolik zalíbilo, že ještě v roce 1921 byl ve mlýně uváděn jako čeledín. Pocházel z Kamenky v Permské gubernii.