Likvidaci Rybářské brány, pokladu města, si na městské radě vydupali krupaři

Na vedutě z poloviny 19. století je zachyceno gotické panorama Budějc od západu proti proudu Vltavy, která v tom čase tekla za klášterem. Vlevo za stromovím stojí starý Přední mlýn, vpravo dřevěné objekty Malého či Žitného mlýna. Mezi mlýny je propusť pro vory. Hlavní jez byl vpravo mimo vedutu. Asi výtvarně nejhodnější gotickou siluetu města ovládá vysoká hradební věž zvaná Rybářská. Stála na konci Hroznové ulice. V místech, kde je dnes areál Klika, bývaly cechovní jatka.
      
Zboření historické památky a poeticky řečeno pokladu města si v roce 1872 vydupali na městské radě budějčtí krupaři (Praha si Prašnou bránu, Jindřišskou věž, mostecké věže a jiné zbořit nenechala). Akci režíroval budějcký cech krupařů. Dne 21. března 1872 prodali potomci majitele Předního mlýna Vincence Karabáčka Antonín, Čeněk a Anna Karabáčkovi mlýn s příslušenstvím společenstvu krupařů za 60 tisíc zl.

Krupaři mlýn zbořili a postavili ještě toho roku mlýn nový (dnes Hotel Budweis). Prezentovali mlýn jako „První společenský umělecký válcový mlýn“.

Likvidaci gotické Rybářské věže zdůvodňovali krupaři potřebou lepšího příjezdu k Předními mlýnu. Věž měla v přízemí bránu, kterou normálně povozy po staletí projížděly ke mlýnu nebo na jatka. Přední mlýn, původně Dvorský, byl v provozu již od konce 13. století a problémy s bránou neměl. Krupaři (obchodníci s mlýnskými výrobky) a jejich dodavatelé mlynáři měli v Budějcích značný vliv. Třeba provazníci, jircháři, pláteníci, mydláři a podobní by si na radnici asi nic nevydupali.

Současný pohled. Foto: Jan Homolka

Řezníkům Rybářská brána viditelně nevadila. Vpravo od brány za hradbou (dnes areál Klika) stály do roku 1895 cechovní jatka, ve kterých se porážel velký dobytek. Malý se porážel na dvorku v Masných krámech. Kůzlata dokonce jeden čas v kůlně na dvoře radnice. Na vedutě lze rozeznat polygonální gotickou baštu (z Piaristického náměstí galerie Pod kamennou žábou) těsně sousedící a spojená s domem, ve kterém léta bydleli Drazdíků. V patře bašty měli ložnici.

Rybářská brána se dříve jmenovala také Mlýnská nebo Mlynářská. Asi v 18. století převážil název Rybářská, protože se na Vltavě pořádaly rybolovy a bránou se vozily ryby do města. Město mělo z ryb jistý příjem. Ryby byly i v Mlýnské stoce. Vozily se po vodě až do Prahy. V roce 1930 došlo k zásadní změně v systému řek. Vltava byla odkloněna od valchy (tam byl zrušen jez) přímo k Dlouhému mostu přes nový Jiráskův jez zvaný Bubny, Malše zaústila do Vltavy za Sokolským ostrovem a za klášterem vzniklo jen slepé rameno Malše. Zmizel také ostrůvek, na kterém stál Žitný mlýn.

Kolem roku 1992 se po 120 letech začalo o Rybářské bráně napřed nesměle uvažovat, až posléze firma Baha zpracovala studii na znovupostavení Rybářské brány a Pražské brány. Zpráva o tom s fotomontáží, jak bude situace na nábřeží vypadat, vyšla v tisku a v jednom prestižním časopisu. Fotomontáž vypadala zajímavě, jen nová Rybářská brána byla trochu jiná. Architekti z firmy Baha použili totiž v časové tísni do panoramatu místo budějcké Rybářské brány městskou bránu z Freistadtu, kterou zrovna měli při ruce.   

Vrata nebo padací mříž Rybářské brány obsluhoval městský podúředník. Zapisoval do knihy průjezdy a kdo co veze. Asi i ve věži bydlel. Není vyloučeno, že evidence průjezdů a tím celé brány se krupařům nelíbila. Navíc jim mohl podúředník dělat různé potíže tím, že bránu otevíral pozdě, čekal, dlouho zapisoval, počítal pytle mouky, nebo naopak přivážené obilí a podobně. Když se krupaři Rybářské brány zbavili, mohli jezdit k mlýnu, jak chtěli a vezli, co chtěli (radnice neměla o tom přehled), i když takto přímo doloženo to není.

Napsal Jan Schinko