Budějcká Drbna

NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět

úterý, 2. února 2016, 18:50

Každé dva týdny vždy v úterý bude vycházet nový blog s názvem Na roztrhání. Jeho autorkou je Jana Duco, která vám přinese zábavný pohled do období těhotenství a následného mateřství. V pilotním díle popisuje příběh o tom, jak se jí s mužem Mírou povedlo otěhotnět.

Ahoj, já jsem Jana a vám čtenářům (no, spíše asi čtenářkám) Budějcké Drbny budu každých čtrnáct dní přinášet své zážitky spojené s těhotenstvím a mateřstvím. Musím říct, že pro mě to bylo (a je) období velkého hledání na internetu a sbírání mouder od zkušenějších matek/kamarádek. Je hodně věcí, které si člověk potřebuje srovnat v hlavě, ale nebudu vám tu dávat návod na to, jak se na takovou změnu připravit, jak se s ní vyrovnat anebo jak dělat věci „správně“. Třeba tu ale najdete něco, co vám pomůže projít tímto obdobím snáze, s úsměvem a nadhledem.

Kromě mě se v příbězích objeví i můj muž Míra nebo kamarádka Martina, která už to má za sebou dvakrát (ne vždy tak snadno jako já), a přispěje tak pohledem z jiného úhlu. Těším se na vaši odezvu a podněty. A teď hurá na první díl!


Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět

„Tak, mám poslední menstruaci a uděláme neteři parťáka, ať můžou slavit narozeniny spolu,“ prohlásila jsem před rodiči prvního dubna s nadsázkou.

Aplikace v mobilním telefonu říká, že mám plodné dny od 15. Pro orientaci dobrý. Na měření bazální teploty jsem líná a navíc, těžko říct, jestli chci, aby to bylo hned, takže to moc nehrotím. Vždyť máme nakoupené letenky do Londýna, do Barcelony, v kapse snové lístky na Tomorrowland, do konce roku škola, v práci spoustu rozdělaných projektů... Ono to určitě nějakou dobu potrvá. Navíc, při naší frekvenci cestování do krajin rozkoše je nějaké plánování a počítání plodných dnů zcestné... „Takhle si ty děti fakt nenaděláš,“ říkám Mírovi, který se ve svých čtyřiatřiceti letech cítí na dvacet a touží po celém fotbalovém týmu...

Nechytla mi barva na vlasy! Míra připálil listové šneky, které měl hlídat, zatímco jsem se sprchovala, a i když je připraveno dalších pět plechů, je to v tu chvíli strašná tragédie. Brečím jak malá holka. „Nééé, test si dělat nebudu, menstruace má přijít až za dva dny a navíc mě už několik dní pobolívá břicho, takže to přijít musí,“ honí se mi hlavou. Hosté už jsou za dveřmi a pět minut před začátkem oslavy se nechci žádné případné novinky dozvědět. „Počkám do neděle,“ rozhoduji se. Před týdnem jsem byla na preventivní prohlídce u svého gynekologa, a to už by přece něco poznal, ne?

Dvě čárky!!! Počítala jsem se vším, ale takhle rychle? A kdy jako? Cítím, jak mi buší srdce, Míra sedí v obýváku a o tom, že si dělám test, nemá ani páru (ani neví, že jsem si ho koupila). Chvíli přemýšlím, jestli to mám ještě držet v tajnosti a oznámit mu to nějak „slavnostně“, nebo jak že se to napoprvé dělá(?). Ale nejde to, sama jsem v rozpacích, nevím, jak tu novinu přijmout. Beru test do ruky a metu za ním. „Tak ti gratuluji taťko,“ mávnu mu s ním před obličejem. „Nene!?!“ odpovídá se smíchem čerstvého výherce loterie. „Tak pojď ke mě moje malá.“ Když mě objímá, vím, že už nic nebude stejně. Najednou mám pocit, že ty dvě právě množící se buňky v mém těle jsou větší než jen jeden milimetr.

I přes příliv obav spojených s tou velkou novinou se rozhoduji jít na pravidelnou lekci jógy. Přece jen těhotenství není nemoc a nebudu bláznit! Nechci to nikde moc rozkřikovat, ale lektorka by měla tyhle věci vědět, aby případně korigovala některé pozice. Chtě nechtě, je jednou z prvních, kdo to ví. Poučí mě, podpoří mě tím, že sama cvičila do osmého měsíce, ale rozhodnutí cvičit v prvním trimestru nechává na mně. V tomto případě musí každá žena poslouchat své tělo (případně lékaře :-)).

Ráno utíkám po cestě do práce do nemocniční lékárny. Potřebuji nutně zjistit, jak dlouho už jsem těhotná, a tak neváhám zaplatit necelé dvě stovky za test, který ukazuje délku těhotenství. Dokupuji rovnou i kyselinu listovou pro správný vývoj plodu (jsem sice trošku přírodní, ale tohle podcenit nechci). 1-2 týdny! „Tak to bylo asi neposkvrněné početí,“ směju se v duchu, balím test do kabelky a snažím se před kolegyněmi tvářit se normálně.

Odpoledne volám gynekologovi, aby mi řekl výsledky cytologie. Sestra už skoro pokládá telefon, když ji brzdím prosbou o další termín. Jsem nad věcí a sama si ho určuji asi za měsíc, aby už byla zřejmá srdeční činnost. To už bych měla být v devátém týdnu. Ještě se ujišťuji, že můžu v prvním trimestru létat letadlem a snažím se zatím nemyslet na to, že jsem těhotná. Je brzy a stát se může cokoliv, každopádně, těšení se na Londýn přehluší tyhle myšlenky. Jak řekl doktor: „Teď je to všechno, nebo nic.“

První příznaky těhotenství se projevují hned na výletě. Ne, žádné nevolnosti, ale „chřipkový stav“. Zatímco Míra se prochází po Londýně v kraťasech a tričku s dlouhým rukávem, já klepu kosu ve svetru, džísce a šále. Každý den se těším, až se zachumlám do teplé peřiny. Hlavou mi proběhne stav, který jsem zažila před necelými dvěma týdny. Bylo to v práci při jednom zasedání, takový půlhodinový nával horka, bušení srdce až v hlavě, zrudl mi obličej i ruce, myslela jsem si, že mám nějakou alergickou reakci na jídlo. Vypila jsem asi litr vody, a pak to ustalo. Až teď mě napadá, že to mohl být nějaký první příznak, zřejmě když se vajíčko uhnizďovalo, jinak si to neumím vysvětlit.

Tak, jak dny běžně rychle utíkají, teď se vlečou jak sopel. Stahuji si aplikaci, kde sleduji vývoj dítěte a nemůžu se vždy dočkat dalšího týdne, abych zjistila, co je nového. Čekání na první prohlídku se zdá být nekonečné... 

DALŠÍ DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit

Napsal(a) Jana Duco

© 2011 - 2017 TRIMA CB, s. r. o

Zavřít reklamu

Reklamní sdělení