Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.

Budějcká Drbna

NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...

úterý, 1. března 2016, 17:11

„Tak sa teda vezmeme, no," pronese Míra svoji „žádost o ruku", když mu sděluji, že se naše dítě bude jmenovat po mně. Převalím se ze zad na bok, sundám sluneční brýle a hluboce mu pohlédnu do očí: „Super, alespoň nebudu muset dvakrát měnit doklady," prohlašuji své ANO přímo na barcelonské pláži. Chci si jít totiž konečně přehlásit trvalé bydliště do Budějc, protože jezdit na Vysočinu na sociálku a pracák kvůli mateřské bych asi nedala.

1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit

Vytahuji rozpálený telefon a startuji internet. „Jméno dítěte“ zadávám do vyhledávače a čekám, co z té loterie vypadne tentokrát. Teď už vím, že budu hledat něco, co se hodí k Mírovu příjmení. „Andělské karty a věštírna by mohly poradit,“ vyprsknu smíchy na Míru. „Tuším holčičku, i podle stáří krve a čínského kalendáře to tak vychází...“ „To je blbosť, viem čo som robil,“ přeruší mě sebevědomě. Nedá mi to a vracím se do aplikace s menstruačním kalendářem. „No, jestli jsi mě oplodnil tento den, tak by to měla být holka, protože než dozrálo vajíčko, všechny rychlý klučičí spermie pochcípaly a dorazily tam ty pomalý a vytrvalý ykska. Nebo to bylo až tady? Nebo tady?“ snažím se rozluštit záhadu vyvíjejícího plodu dříve, než budu mít obrázek v ruce. „No, to je fuk, pojď zkusit najít něco, co se nám zalíbí,“ popoháním Míru. Ten kroutí očima, protože mu to nepřipadá ještě aktuální. „Tááákže, líbí se mi Josefína, ale k příjmení Duco mi to moc nejde. Tak bychom to mohli psát Josephine,“ rozzářím se. „Jo jasne, Josefína Mutzebacher, zapomeň,“ vynese zamítavý ortel a bere mi telefon z ruky. „Budem ti čítať mená a ty budeš hovoriť ÁNO/NIE.“ Po hodině listování v databázi mám na svém „ÁNO seznamu“ Ninu a Miu, z klučičích jmen nás zaujal jenom Vincent. No alespoň něco, uvidíme časem jestli nám cvrnkne ještě něco do nosu. 

„Tak kam vyrazíme večer?“ ptá se mě Míra druhý den našeho výletění po Gaudího městě. Po dnešní asi dvaceti kilometrové procházce mám chuť maximálně tak zapadnout do postele, ale nechci mu kazit radost, a tak se přikláním k večeři s tím, že pak uvidíme. U čerstvě vylovené ryby dopíjím svoji povolenou decku vína a při představě nočního víření po barech se mi klíží oči. „Míro, nezlob se, ale jsem unavená, kdybychom šli do nějakého klubu budu akorát tak trpět.“ Míra je solidární, ale cítím, jak je mu to trošku líto. Být v Barceloně a nejít pařit. To je trest! Jenže ví, že kdyby šel, bude to líto mně a bude mi připadat nespravedlivej celej svět, budu rozlítostněná, plačtivá a budu mít stres. Můj stres = dítěte stres, ví dobře Míra. „Já už prostě nemůžu myslet jen na sebe,“ klopím oči, a cítím se nesmyslně provinile. „Já viem,“ pohladí mě a vím, že ví, že jsme v tom oba.


Manžel s těhotenským průkazem.

I když mám někdy nutkání přepínat se, vzpomenu si na Martinu, která mi v šestnáctém týdnu těhotenství volala z nemocnice. „Já už zas krvácela, tak si mě tu nechali,“ povzdechla si do telefonu. „Ale prý to není nic vážného a miminko je v pořádku, tak musím jen vydržet, dokud se to neustálí,“ uklidňovala se. Já mám při představě pobytu v nemocnici osypky, ale říkala, že jsou všichni milí, tak jsem byla ráda, že tam moc netrpí. Každopádně to byl další popud k tomu, nebrat to těhotenství na lehkou váhu.

Absolutně pohlceni krásou katedrály La Sagrada Familia se vracíme domů a těšíme se na první ultrazvuk s pohyby miminka. Na tip našich kamarádů nabíjíme den předem mobily na full battery a dáváme si po práci sraz u gynekologa.

„Áaaa dneska jste si přivedla i posilu,“ usmívá se sestřička. „To víte, první dítě, u toho nesmí tatínek chybět. A taky se to musí všechno dokumentovat,“ připravujeme je na náš záměr. „Otec je vždycky nejistý,“ zavtipkuje gynekolog. Než stihnu kouknout na Míru slyším: „Ja si tiež myslím, že tu mal byť skôr náš poštár,“ je jako vždy nad věcí (nebo to minimálně dobře hraje). Než se pustíme do vyšetření obdržím milou zprávu o dobrých krevních výsledcích a taky překvapivou o pozitivitě Rh faktoru. Nevím proč, ale celý život si myslím, že mám minus po mámě, i jsme to tak nějak vydedukovaly na základě toho, že jí píchali u jednoho porodu protilátky a brácha je právě plusovej. Dnes mi ale dochází, že ty protilátky dostala u druhého porodu, tedy mě, protože u prvního dítěte se podávat nemusejí (nebo dřív to tak bylo). Jsem hodně ráda, sice být „minusová není dnes už tak rizikové, protože současná medicína umí spoustu věcí zachránit, ale může to být problém, pokud chcete víc dětí. Znám jeden případ, kdy narozenému miminku museli měnit krev.

„Můžeme si ten ultrazvuk natočit?“ ptám se opatrně, protože vím, že na to můžou být někteří lékaři hákliví. Znám svá práva a vím, že mám na to nárok, ale asi bych paragrafy při jeho nesouhlasu nevytahovala. Ani není třeba malovat čerta na zeď. „Jasně, natočte si co chcete, je to vaše dítě, jen když tam nebudu vidět já, to bych vám to celý zkazil,“ a tak Míra spokojeně vytahuje mobil a spouští play.


Snímek z ultrazvuku.

„Tak kde ho mám?“ ptá se Míra, když se na obrazovce objeví černá bublina (plodové vejce, jak nás poučuje lékař). „To snad vidíte, ne?“ Vyprsknu smíchy protože je to zřejmý. „Počkejte, vy se nesmějte, nebo nám v tu chvíli někam odplave!“ Jen stěží se držím, abychom nepřišli o první pohled na náš aktivně se hýbající výPLOD. Srdíčko, ručičky a nožičky ještě zvládám, ale když ukazuje hlavičku, jen tupě kývu, že vidím, ale nevidím v tom nic (ani doma při stém zhlédnutí). Co to bude samozřejmě taky vidět není, budeme muset nějaký ten týden počkat, i když bychom to už rádi věděli. Nenene, nechceme si to nechat jako překvapení, bude to pro nás takový milník v celém těhotenství, protože od té doby můžou startovat nákupy pro miminko v požadovaných odstínech.

Ještě před odchodem z ordinace dojde ke slavnostnímu předání těhotenské knížky. Připadá mi, že se mi tím břicho zvětšilo o dvě velikosti. Vyfasuji i „poukázku na další krvebraní (porovnání výsledků s prvním odběrem po 4 týdnech pro vyloučení některých rizik) a jdeme ty první pohyby oslavit brzkou večeří. 

Večer v posteli si uvědomuji, že jsem u toho asi nezažívala takovou euforii, jako některé maminky spamující „zdi“ superlativy o tom ňuňu ťuťu v jejich bříšku. Když se mě někdo zeptá, jestli se těším, vlastně nevím co říct, protože nevím, co přijde a jaký to bude. Zatím ještě nevím, co je mateřská láska a občas mě přepadne i malý záchvěv paniky, že to třeba nepřijde. Přece jen jste do té doby svobodní, jezdíte kam chcete, paříte jak chcete, rozhodujete se sami za sebe a najednou nemůžete. Cítíte, že je tu někdo, kdo vás „omezuje. Nebojím se to tak vyslovit, protože to tak můžete cítit a myslím si, že je to v pořádku. Je to v životě velká změna... Ale ať už je tu 20. týden a můžeme „to nazývat jménem.

Napsal(a) Jana Duco

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámitNA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit

NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit

úterý, 16. února 2016, 19:28„Ahoj Mirko, tak si predstav, na zahrade je už viac dní bocian, tak som si vravela, že ti to musím...

NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnětNA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět

NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět

úterý, 2. února 2016, 18:50Každé dva týdny vždy v úterý bude vycházet nový blog s názvem Na roztrhání. Jeho autorkou je Jana...

© 2011 - 2017 TRIMA CB, s. r. o

Zavřít reklamu

Reklamní sdělení