Budějcká Drbna

NA ROZTRHÁNÍ: Formality, formality...

úterý, 24. května 2016, 15:44

A je to tu, pět týdnů do porodu, na řadu přichází Aniball. Pevně přesvědčená, že to nebude problém si prohlížím narůžovělý balónek. Lehce ho napumpuji a zkouším ho zavést do míst, kudy by měla procházet hlavička (vagína zní moc uniformovaně, že?).

1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit

3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...
4. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí

5. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kam se to má vejít jako?
6. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“

7. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza
8. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...

Nechci nic říkat, ale nechápu, jak si někdo s velkým břichem zvládne dělat „automasáž“ hráze, protože já mám vůbec problém si komfortně dosáhnout na NI, natož, abych si palci obou rukou masírovala hráz (jak to někde na internetu popisují). A to zas tak velkej pupek nemám (o tom, že si na NI už ani nevidím, se tu rozepisovat asi nemusím).

Nějak tam tu věc narvu (a že to teda nebylo úplně snadný) a zkouším lehce nafouknout. „A to mám jako vytlačit jak?“ Beru metr a přeměřuji obvod, abych se ujistila, že jsem měla co dělat se 17 centimetry. Jen tak pro formu dofouknu balónek na 30 centimetrů, abych viděla, co mě čeká. Mám pocit, že se mi rodidla trhají, jen na to pomyslím. „Míro, koukni na to! To mám porodit!?“ Nechci odpověď. Házím balónek do krabice a dávám si dva dny pauzu.


Jana v 36. týdnu

Musím se na to hlavně psychicky připravit. Sedám k počítači a jdu si napsat porodní plán. „Káťo, můžeš mi poslat jako mustr ten tvůj?“ volám kamarádce, co má termín měsíc přede mnou. „Hele, já ho mám docela krátký, ale pošlu. Jak jsem byla na prohlídce nové porodnice, tak jsem ho hodně seškrtala, protože dost věcí prý dělají běžně.“ „Třeba co? To by mě zajímalo,“ využiju toho, že má informace z první ruky. „No, jako že si můžeš měnit polohy jak chceš, využívat vanu, sprchu, vzít si hudbu, olejíčky, pak třeba to dotepání pupečníku a bonding, kdy ti nechají mímo dvě hodiny po porodu na tobě, pokud není nějaká komplikace, nebo pokud nejsi vyčerpaná.“ „No, tak to můžu rovnou první půlku seškrtat,“ otvírám svůj náčrt a pouštím se do toho. Člověk, když čte některé, s prominutím, hyeny na netu, tak má pocit, že dneska musí do porodního plánu napsat i to, že chce, aby mu bylo umožněno si i uprdnout, když na to přijde. 

Beru to spíš prakticky, takže píšu fakta o mně, dítěti, kontakt na manžela, aby to měl všechno Míra po ruce, kdyby došlo k situaci, že bych je nemohla sama sdělit. Radši připisuji i jméno a kontakt na pediatričku, kterou už mám dva měsíce dohodnutou (Míra ani neví, kdo to je, tak musím počítat se vším). 

„Co porod, to bude ‚v pohodě‘, ale co kdybych musela na císaře,“ připouštím i svoji noční můru, a tak sepisuji, jak bych chtěla, aby bylo provedeno případně operativní řešení porodu. „Hlavně, ať na mě nikdo s ničím netlačí, to se pak dostávám do stresu a nejsem schopná přemýšlet, natož se soustředit na něco tak velkýho, jako je porod,“ přichází moje největší obava. No, a proč to tam nenapsat. Dávám to do úvodu. Připisuji, že nechci nutit žádné léky ani analgezii, dokud si sama neřeknu, a mám dopsáno.

Porodní plán ke stažení ZDE

„Tak, hotovo.“ Tisknu porodní plán třikrát (pro jistotu) a strkám ho do obálky, kterou jsem nadepsala „porodnice“. Abych měla všechny formality dokončené, přidávám i prohlášení o jméně (formulář mi dal gynekolog) a oddací list. Občanku a kartičku pojištěnce mám v peněžence, těhotenskou průkazku sbalím až později. Mám tendence jít balit i tašku do porodnice, když už jsem v tom, ale jdu se radši vyspat, protože zítra mě čeká můj první monitor a taky stěry na prokázání streptokoka.

Umím si představit, že hodně maminek si kde co plánuje, a pak jsou rády, že jsou rády. Ale napsat si to a srovnat si to v hlavě, je docela uklidňující, zvlášť pro ty, co z toho mají obavy. Já osobně se cítím o hodně líp, když mám všechno předem připravené a nejsem ve stresu, že by mi mohlo něco chybět.

Je to vlastně měsíc, co jsem byla naposled na kontrole. Od teď začínají kontroly po týdnu. Trošku mě mrzí, že už do porodu prcka neuvidím, ale na druhou stranu vím, že už bychom tam ultrazvukem asi těžko něco lovili, protože začíná narůstat do velkých rozměrů.

Poprvé se usazuji na lehátko a sestřička mě obepíná pásy se snímači. Jeden na srdeční ozvy, druhý na stahy dělohy. Když mi po pěti minutách vyletí křivka dělohy výš, uvědomím si, že to je to tvrdnutí břicha, které jsem neuměla celé těhotenství identifikovat. Dochází mi až teď, že vlastně už tenkrát po cestě do Itálie, když jsem si myslela, že se tam malej tak nějak divně kroutí a roztahuje, nebyl malej, ale tvrdlo mi břicho. Musím se smát sama sobě. „Takže, ono mi tvrdne břicho už kdoví jak dlouho, a já to ani nevím. Na druhou stranu, asi to nebylo tak intenzivní, abych to považovala za divný.“


Jana na vyšetření

„No jo, vy jste zase učebnicová,“ říká lékař, když trhá papír s křivkami, který vylezl z přístroje. „Už je mi to skoro trapný, že se mnou nemá žádný vzrůšo v podobě nečekaných událostí,“ říkám si jen tak pro sebe a lezu ještě na kozu. „Čípek je pěkně zavřený, ještě máte čas.“ Dostanu resultát, že rodit ještě nebudu. Udělá stěr a můžu se oblékat. „Ještě ať tam chvilku je,“ říkám uvědoměle, protože každý den do 38. týdne je důležitý pro vývoj. „A pak nasadím tatínka.“ „Jojo, to je nejlepší vyvolávání,“ loučí se se mnou gynekolog s pozvánkou za týden.

Od teď mám pocit, že mi tvrdne břicho pořád. Když jdu rychleji, když dlouho sedím, když blbě ležím. Den ode dne je to horší. Streptokoka mám prý negativního, takže mi u porodu nebudou muset dávat antibiotika, tak jsem ráda, že se vyhnu snad všem lékům a půjde to co nejpřirozeněji. Abych se doma nenudila, třídím věci pro miminko, co mi půjčila Magda. Už mám konečně komodu i s přebalovákem, do které je můžu naskládat, a tak peru to, co budu potřebovat v prvních týdnech. To bude taky alchymie, oblékat miminko. Je to snad poprvé, co ráda žehlím. Prohlížím si ty malé oblečky a asi přichází ta doba, kdy už se těším, až bude venku.

Napsal(a) Jana Duco

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...

NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...

úterý, 10. května 2016, 19:28Konečně se „dovalím“ na řadu u volného prodeje v nemocniční lékárně a vytahuji superdlouhý seznam...

NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schízaNA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza

NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza

úterý, 26. dubna 2016, 18:12Procházím internet a začíná mě chytat schíza. „Věci pro miminko mám připravené už asi od půlky...

NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“

NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“

úterý, 12. dubna 2016, 18:56„Tááákže, naše miminko budu nosit v šátku,“ prohlašuji Mírovi rozhodně. „A taky bude spát s námi,...

© 2011 - 2017 TRIMA CB, s. r. o

Zavřít reklamu

Reklamní sdělení