Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.

Budějcká Drbna

NA ROZTRHÁNÍ: Pošli posly, posly pošli

úterý, 7. června 2016, 19:40

V noci se budím třistakrát na čůrání a s šílenými bolestmi kyčlí. Už je těžké najít příjemnou polohu na spaní. Je mi jasné, co tímhle vstáváním příroda zamýšlí. Být připravena na miminko. Škoda, že to nepociťuje i tatínek. Když lezu sem tam, ani sebou nehne.

1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit

3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...
4. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí

5. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kam se to má vejít jako?
6. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“

7. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza
8. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...

9. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Formality, formality...

„Myslím, že se narodí ještě letos,“ říkám celé rodině u vánočního setkání 23. prosince, kdy se s nimi vidím naposled 2 v 1. „Jen teda doufám, že přežiju tuto noc a stihneme se vrátit do Budějc, protože chci rozhodně rodit tam.“ „Aby ses z té vaší nové porodnice nepo...,“ ušklíbne se brácha, a tak mu trpělivě vysvětluji, že budu klidnější v místě, kde je vysoce specializovaná péče pro případ nějakých komplikací (jak kdyby ho to zajímalo).

Neuběhnou ani tři dny a budím se ve tři ráno. Klekám si na postel, bořím hlavu do polštáře a protahuji si záda. Tvrdne mi břicho. Vstávám a jdu si udělat čaj. „Rodíš???“ blikne na mě zpráva na mobilu. Musím se usmát. Stalker Martina zrovna kojí, a protože mají okna do stejného vnitrobloku, vidí, že svítím. „Ne, ale už nemůžu moc spát.“ „Máte ledkový žárovky, co?“ rozvíjí konverzaci, čímž mi jasně naznačuje, že tenhle režim vstávání mi jen tak neskončí. Po kladné odpovědi mě ještě poučí o tom, že mají jinou barvu světla a v porovnání s tím od sousedů víc září do zahrady. Sousedka asi taky kojí.

Asi po dvou hodinách mi dojde, že mi tvrdne břicho v pravidelných intervalech. Vytahuji mobil a zadávám do vyhledávače „Jak poznám, že rodím?“ Vyjede mi asi tisíc diskuzí vždy s jednou odpovědí. „To poznáš.“ No, tak díky. „Pokud ti nepraskla voda, dej si teplou vanu. Když kontrakce nepřestanou a začnou se zintenzivňovat, rodíš.“


Jana ve 39. týdnu

Napouštím vanu, piluji nehty, holím co se dá. Kdyby náhodou. Ať ležím, jak ležím, nic moc se nemění, spíš to ustává. Míra už mezitím vstal a začal dělat snídani. „Asi poslíčci, vylezu vyvoněná z koupelny.“ „Nechceš to zkusit trošku popohnat?“ nahodím erotickou pózu, ale očividně to nezabírá. Jeho pohled mluví za vše. Chápu to, vorvaň, ale mohl se slitovat, už mě to noční výletování taky moc nebaví.

„Myslím, že se uvidíme ještě za týden,“ říká mi gynekolog na kontrole. „To snad ne! Vždyť jsem už předevčírem myslela, že pojedu.“ „No tak to musíte popohnat tatínka k činu, protože zatím tomu nic nenasvědčuje, jste otevřená tak na půl prstu,“ sděluje mi soucitně a dodává, že bude lepší, když se čípek na tak velkou věc připraví postupně, než aby to bylo ráz na ráz. To pak může být dlouhý porod.

Po sté radši kontroluji tašku do porodnice, jestli mám všechno:

  • župan
  • 2 noční košile s rozepínáním u prsou
  • 2 kojící podprsenky
  • 1 balení poporodních vložek (jedno balení dostanete)
  • 2 poporodní kalhotky (jedny dostanete)
  • vložky do podprsenky
  • 1 osušku
  • 1 menší ručník (na intimní partie, lepší tmavší barvy)
  • bezparfémový sprchový gel
  • šampon
  • pantofle (nejlépe omyvatelné)
  • nabíječku na telefon
  • oblečení na cestu z porodnice
  • všechny potřebné doklady

Do malé taštičky, kterou si chci vzít přímo na porodní sál, si přidávám jelení lůj, malý ručníček na případné otírání čela, masážní žíněnku a hroznový cukr pro rychlé dodání energie.

Všechny těhotné kamarádky už porodily a já pořád nic. Už to chci mít za sebou. „Vincíku, už pojď ven, my už se tu na tebe těšíme,“ hladím bříško a snažím se mu domluvit. Dostanu ránu do žeber a je zas klid. Poslední dny chodím na záchod snad stokrát za den, jen abych zkontrolovala, jestli mi neodchází hlenová zátka, a stokrát za den kontroluji v zrcadle, jestli mi náhodou nepokleslo břicho. Zdá se, že se nic nemění. „Hlavně, ať nepřenáším!“  

Čtyři dny do termínu porodu opět probdím noc. Pozítří mám jít na kontrolu, na kterou už jít opravdu nechci. „No nic, když nepomůže tatínek, pomůžu si sama.“ Beru mop na podlahu a rozhodnu se vytřít celý byt. Ve tři mám hotovo, sedám k telce a po náročném výkonu odpočívám. Pro moje záda už to nebyla moc sranda.

Nevím, jestli si to vsugerovávám, ale mám pocit, že se dostavují pravidelné kontrakce. Je to úplně stejné jako předchozí poslíčci. V pět odpoledne to začíná, není to nijak časté, asi po jedenácti minutách, ale neustává to. „Že by vytírání zabralo?“ mrkám na Míru. Uběhnou asi tři hodiny a frekvence se zvyšuje, bolestivost zas tak moc ne. Kolem desáté hodiny večerní zaznamenávám opakování po 5 až 7 minutách. Voda je pořád tam, kde má být, ale zdá se mi, že pomaličku odchází hlenová zátka.

„Jestli máš kontrakce po pěti minutách, tak už vyjeď,“ říká mi kamarádka doktorka do telefonu. „Ale já jsem ještě v pohodě, zvládám u toho v klidu telefonovat,“ trošku protestuji. „No jo, ale to pak může jít ráz naráz. Abys pak stihla přípravu!“

„Ak je toto pôrod, tak to môžeš rodiť v pohode desaťkrát,“ prohlásí Míra s klidem ze sedačky. „Hahaha,“ ušklíbnu se na něj a trošku doufám, že by tímto způsobem mohl celý porod probíhat. Nakonec se rozhoduji, že počkáme ještě dvě hodiny doma a uvidíme.


Jana s Mírou před odjezdem do porodnice

„Čo si mám zbaliť do pôrodnice,“ volá na mě Míra z šatny. „Ty tam se mnou chceš fakt zůstávat?“ „No ak nechceš, nemusim.“ Jsem trošku v rozpacích, ale asi jen proto, že se bojím, jak bude personál reagovat na tatínka na pokoji. Každopádně vím, že Míru u porodu chci a potřebuji.

Je půlnoc a startujeme auto. Po cestě mám pocit, že kontrakce zeslabují. „Jen to ne. Hlavně, abych tam nepřijela a nebylo po nich,“ hodí se mi hlavou. Je fakt zvláštní, jak člověka ty diskuze na netu ovlivňují. Opět jsem si vzpomněla na jednu, kde psala prvorodička o tom, že se jí skoro vysmáli, že tam jede moc brzy. Ach jo. No, snad to bude dobrý.

Zvoním na zvonek porodnice. Ani nevím, co mám říct. „Dobrý den, jedu k vám rodit?“ To asi ne. „Porodnice, prosím,“ ozývá se a já s klidným hlasem říkám, že mám kontrakce po pěti minutách... Zazní bzučák a mně se otvírají dveře do světa, který ještě neznám.

Napsal(a) Jana Duco

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: Formality, formality...NA ROZTRHÁNÍ: Formality, formality...

NA ROZTRHÁNÍ: Formality, formality...

úterý, 24. května 2016, 15:44A je to tu, pět týdnů do porodu, na řadu přichází Aniball. Pevně přesvědčená, že to nebude problém...

NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...

NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...

úterý, 10. května 2016, 19:28Konečně se „dovalím“ na řadu u volného prodeje v nemocniční lékárně a vytahuji superdlouhý seznam...

NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schízaNA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza

NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza

úterý, 26. dubna 2016, 18:12Procházím internet a začíná mě chytat schíza. „Věci pro miminko mám připravené už asi od půlky...

© 2011 - 2017 TRIMA CB, s. r. o

Zavřít reklamu

Reklamní sdělení