Budějcká Drbna

NA ROZTRHÁNÍ: Když už, tak už

úterý, 1. listopadu 2016, 15:16

Myslela jsem si, že budu „líný rodič“, protože co si budeme povídat… všude čtu, jak problémem dnešních dětí je, že už se samy ani neumí zabavit, protože je rodiče dávají na tisíc a jeden kroužek, a i když je Vinca ještě prcek a tyhle úvahy jsou určitě předčasné, myslela jsem si, že tou myšlenkou budu minimálně tlumit svoji „hyperaktivitu“. Když mi ale napsala Káťa, jestli se k nim nepřidáme na cvičení pro mimina, váhala jsem asi jen chviličku. „Alespoň si zvykne na jiné děti a já se konečně naučím všechny ty brambory, co na ně padají závory, a ruce ruce ručičky“. Navíc VZP proplácí 500 korun na cvičení, takže investice téměř nula.

1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit

3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...
4. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí

5. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kam se to má vejít jako?
6. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“

7. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza
8. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...

9. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Formality, formality...
10. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pošli posly, posly pošli
11. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Je to fakt porod!
12. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Byl to fakt porod!
13. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: V Jiříkově vidění aneb děkuji za nadstandard

14. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Prsa, mobil, čokoláda – vše co potřebuji k přežití
15. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na hormonální vlně
16. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Citlivé téma
17. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: O čem se moc nemluví
18. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Strašák jménem Vojta
19. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Není nošení jako nošení aneb nevěšte své děti
20. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Žlučové mýdlo v hlavní roli

Ze začátku (to mu byly asi tři měsíce) jsem si ale myslela, že to vzdám. Většinou tak polovinu hodiny prořval, takže jsem ho akorát chovala, nebo kojila. Jednou měl dokonce takový záchvat pláče, že odmítl i prso a já se málem rozbrečela s ním, protože už jsem nevěděla, jak ho utišit. Uběhlo pár týdnu a Vinca začíná být jako mávnutím proutku králem herničky. Sotva začal jeho šestý měsíc, zjišťuje, že na břiše nemusí jen ležet a koukat, ale při troše snahy se i přitáhne rukama a poposune. Dokonce začal po několika dnech zvedat i zadeček a pérovat. A tak se z uřvaného Vincenta stává super speedy dítě, kterého v kolektivu dětí přestávám zajímat.

Šestý měsíc je pro mě měsícem velkých pokroků a zlomů. Nejen ve vnímavosti a pohybovém rozvoji Vincenta, ale vlastně v celém rodinném životě. Je to měsíc, kdy se má začít s příkrmy (není to pravidlem, asi hodně záleží na tom, jestli plně kojíte, nebo máte miminko na umělém mléku, nebo vidíte, že už vás sleduje a chce jíst). Když chytám nějaká ta moudra od Magdy, která už „vypiplává“ třetí dítě, mám z toho po chvíli hlavu jak balón. Jsou maminky, které se na přikrmování vyloženě těší. Těší se na to, až jejich děti budou normálně papat. Ale já ne. Mám hrůzu z toho, že budu muset denně něco speciálního vařit, ohřívat, mixovat a pořád něco vymýšlet a shánět na to nejlépe bio suroviny. Protože ty z obchodu „můžou obsahovat skryté plísně“ a skleničky s příkrmy („které jsou nejpřísněji kontrolovaným jídlem“) se mi moc kupovat nechce. Prolítávají mi v uších fráze naší pediatričky a letáková hesla. Nějak se na to prostě ještě necítím a navíc Vincent nijak extra nejeví zájem o něco jiného než prso, takže tomu dám ještě čas a začnu až završí šestý měsíc.

Asi v polovině června absolvujeme poslední očkování Hexa vakcínou. Vůbec nemám obavy, že by přišly nějaké komplikace, protože je to poslední dávka z očkovacího maratonu, který bravurně zvládl. Jako vždycky se jen ulekne, spustí pětisekundovou sirénu a je klid. „A už přikrmujete?“ nemine mě otázka, kterou slýchávám na kontrolách od konce 4. měsíce. Nevím, proč mě dostává lehce do diskomfortu a trošku se obávám říct, že ještě ne, i když Vinca prospívá krásně. „Zatím je tak ochutnáváme,“ v podstatě nezalžu, protože jsem mu nedávno zkusila dát kůrku od chleba na žužlání.

Na víkend odjíždíme k našim. „Konečně si taky Vincu užijete“ avizuji celou rodinu předem v hromadném chatu na Facebooku. „To je taky dost, už jsme mysleli, že ho před námi schováváš,“ dostanu bleskovou odpověď a já jsem zvědavá, jak prcek zvládne takový dav lidí, protože když se všichni sejdeme, tak to stojí za to.

Začínají být parné dny, tak se těšíme, že si vyzkouší i bazén u babičky. Od té doby, co začíná zvládat i pohyb na břiše, se mu líbí víc i koupání.

K našim přijíždíme večer, a tak Vincíka jen opláchneme a dáváme spát. Když se asi po třetí vzbudí, všimnu si, že je nějaký teplejší, ale přisuzuji to parným dnům a dece, kterou měl na sobě. Jenže celé ráno, i když si relativně hraje, tak nějak pokňourává. Nedá mi to a beru teploměr do ruky. Švagrová má jen ten rektální, tak slavím premiéru. „38,9! Cože???“ Odečítám v hlavě sice nařízeného půl stupně, ale i tak se zděsím a jdu ji poprosit o čípky na teplotu, které jsem si samozřejmě nevzala. Prvně si myslím, že je to od očkování, ale pak si všimnu načervenalých pupínků na obličeji, které se mu musely přes noc udělat. Jsou podobné jako ty, co má už asi dva dny v loketním ohybu jedné ručky. Když ho svleču a důkladně prohlédnu, zjistím, že to má na víc místech rukou i nohou, dokonce i na hrudníčku.

„Nemá to náhodou na ploskách nohou a na dlaních? Afty v pusince? Kašel?“ Ptá se mě doktorka, když jí telefonuji a prosím o radu. „Teď mi sem už asi týden chodí děti s Hand, foot and mouth disease (virové onemocnění ruka - noha – ústa). „Tak je mi jasný, kde jsme to asi chytli,“ projede mi hlavu a je mi jasné, jak víkend dopadne. „Ráno pojedeme domů,“ říkám rodině, když nemůžu celý den pořádně srazit teplotu. Má to trvat asi tři dny, nijak se to neléčí, ani puchýřky se ničím neošetřují. Naštěstí to nemá vyseté nijak hojně, a tak se uklidňuji, že snad tolik netrpí. Každopádně neriskuji, že bychom mohli nakazit děti v rodině, a tak se brzy ráno vracíme domů. Teplota po dvou dnech ustane, výsev začne mizet asi po týdnu, kdy v poslední den jeho šestého měsíce objevuji první zub. Tak on si to ten můj brouček vybral všechno najednou. Polituji ho a píšu Mírovi zprávu: „Mám u tebe nové šaty!“


Podčarník

Samozřejmě jsem to s tou leností nevydržela a začala jsem chodit ještě na tancování s dětmi v šátku. Je to snad jediná možnost, jak příjemným způsobem hýbnout zadkem a nemuset shánět hlídání. Dnes ho můžete najít každé úterý v deset ve studiu Think Yoga v Krajinské ulici.

Více zde: https://www.facebook.com/detinasrdci/

Napsal(a) Jana Duco

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: Žlučové mýdlo v hlavní roliNA ROZTRHÁNÍ: Žlučové mýdlo v hlavní roli

NA ROZTRHÁNÍ: Žlučové mýdlo v hlavní roli

úterý, 18. října 2016, 17:49„Nechápu, proč lidi nakupují pro mimina tolik oblečení,“ koukám na naplněnou skříňku věcmi, které...

NA ROZTRHÁNÍ: Není nošení jako nošení aneb nevěšte své dětiNA ROZTRHÁNÍ: Není nošení jako nošení aneb nevěšte své děti

NA ROZTRHÁNÍ: Není nošení jako nošení aneb nevěšte své děti

úterý, 4. října 2016, 10:49Ještě když jsem byla těhotná, se mi (naštěstí) dostala do rukou kniha Koncept kontinua, o níž jsem...

NA ROZTRHÁNÍ: Strašák jménem VojtaNA ROZTRHÁNÍ: Strašák jménem Vojta

NA ROZTRHÁNÍ: Strašák jménem Vojta

úterý, 20. září 2016, 18:07Když se tak nějak vyrovnám se svými problémy, čeká nás další kontrola u pediatričky. Tentokrát už...

© 2011 - 2017 TRIMA CB, s. r. o

Zavřít reklamu

Reklamní sdělení