Budějcká Drbna

NA ROZTRHÁNÍ: Vincentovo poprvé...

úterý, 13. prosince 2016, 19:17

„Mamamama...“ říká Vincent lezoucí proti mně dožadující se mojí náruče. „Ty jsi zlatíčko, ty víš jak si vymazat všechny ty minusy za probdělé noci, vid?“ beru ho k sobě a vzpomenu si na kamarádky, které mi vyprávěly, jak se jim děťátko za každodenní obětavou péči odvděčilo prvním slovem „táta“. Ale ani u nás na sebe slovo táta nenechá dlouho čekat a stane se jeho denním chlebem.

1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit

3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...
4. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí

5. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kam se to má vejít jako?
6. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“

7. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza
8. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...

9. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Formality, formality...
10. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pošli posly, posly pošli
11. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Je to fakt porod!
12. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Byl to fakt porod!
13. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: V Jiříkově vidění aneb děkuji za nadstandard

14. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Prsa, mobil, čokoláda – vše co potřebuji k přežití
15. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na hormonální vlně
16. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Citlivé téma
17. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: O čem se moc nemluví
18. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Strašák jménem Vojta
19. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Není nošení jako nošení aneb nevěšte své děti
20. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Žlučové mýdlo v hlavní roli
21. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když už, tak už
22. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: S jídlem rovnou do ručičky
23. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme (ne)jeli na dovolenou

„Mamamama...“ od něj od té doby slyším jen, když něco potřebuje (rozuměj přebalit, pochovat, uspat nebo kozičku), takže je mi jasné, že moc dobře věděl, co to znamená a chtěl si mě tak získat, abych mu odpustila své kruhy pod očima. Takže to URČITĚ nebyla žádná náhoda!

Osmý měsíc jeho věku je opět ve znamení velkých pokroků. Nejen, že se jeho slovní zásoba rozrůstá o více slabik, ale co se týče motoriky, už výhradně jen leze a neplazí se a pomaličku přisedává. Stoupá si tam, kde se může přitáhnout rukama, a to nejradši třeba u květináčů, aby ochutnal hlínu. „Vincíku, ne ne ne, to je kytičky, to jí tam musíš nechat, jinak nebude mít co papat,“ zkouším taktiku vysvětlování. Jenže „ne ne ne“ se mu tak líbí, že sotva to vyslovím, šibalsky se na mě usměje a provokativně pustí hlínu z ručičky na zem. „Vincente, ty ty ty,“ (opět důvod ke smíchu) „to se nedělá.“ Rozběhnu se za ním a on bleskurychle mizí za rohem, protože to považuje za hru. A takhle se se mnou dokáže po bytě nahánět donekonečna a je to hrozná sranda. „Jsem zvědavá, kdy ho ty květináče (a zásuvky a kabely a televize a vůbec všechno, co by neměl) přestanou bavit,“ říkám spíš řečnicky Mírovi a je mi jasné, že to nějakou dobu potrvá. Rozhodně nehodlám všechno uklízet, dokud nevyroste. Čekám, že ho to brzy omrzí.

„Tak pozítří odlétáme,“ blikne na mě smska od mamky. Budou čtrnáct dní pryč a mě napadne super plán. „Co kdybych jela tak na týden k našim? Vinca si zas pohraje s Theuškou, něco se naučí, budeme venčit Rona, zavařovat okurky...“ „To je skvelý nápad, aj tak idem do Olomouca na služobku, takže by ste tu ostali sami.“ „No tak paráda, tak já k našim dojedu vlakem a ty pak přijedeš na víkend, stejně to máš po cestě.“ Všechno to hezky zapadá a já už přemýšlím, jak nás sbalím a dopravím na vlakáč.

Už se na tu cestu těším, zase nová zkušenost. Zase další poprvé. Pro jistotu nám rezervuji místa v kupé v první třídě, abychom měli jistotu, že tam budeme s Vinculou sami. Když to rezervuji předem, není to o moc dražší a já jsem klidnější, že případně nebudeme nikoho obtěžovat.

Den D nastává, a já se přesouvám na městskou s napěchovaným cestovním kufrem, batohem na zádech (musela jsem si vzít foťák a taky notebook, abych konečně dokončila svoji knihu o Mexiku) a Vincentem v šátku. Jsem jak vánoční stromeček, ale Vincent mi krásně vyrovnává váhu batohu a kufr je na kolečkách, tak se mi jde snadno. Mám „štěstí“, jede trolejbus, který není nízkopodlažní. Ještě že mám z Vincenta namakané bicáky, takže mi kufr do těch třech schodů nedělá zas tak velké problémy. Totéž mě čeká při nástupu do vlaku (tam se trošku peru s úzkými dveřmi, ale už sedíme a šineme si to mašinkou huhuhuuu). „Snad nebude výluka,“ říkám si jen pro formu, ale podle systému, který jsem zkontrolovala, by nás nemělo nic nemilého čekat.

Téměř tříhodinovou cestu zvládáme vcelku bez problému. Šátek házím na podlahu, aby se po něm Vinca mohl v klidu válet, a když už toho má dost, uspím ho prsíčkem (jak jinak). Vydrží na té křivé sedačce spát přes hodinu. Poslední hodinku se ho pak snažím zabavit kdečím a ani se nekoná žádný hysterický pláč jako v autě. Spokojeně dojíždíme do cíle, kde už nás čeká Martina s Thejkou.

Z týdne se stává 14 dní. Nějak nám došlo, že by nemělo smysl se vracet domů a za týden jet zase zpět na rodinnou oslavu, a tak se z nás skoro stali vesničani. Člověk by si zas docela rychle zvykl (koneckonců, strávila jsem tam dvacet let), ale upřímně, trošku se mi po kavárnách a našich oblíbených herničkách zasteskne.

„Jsem ráda, že jsme tentokrát přežili Vysočinu bez újmy na zdraví,“ říkám Mírovi, když ležíme v naší posteli. Jenže tu noc se Vincent několikrát vzbudí a já cítím, že je nějaký teplý. Postupně naměřím teplotu přes 39 a je mi jasné, že se nejspíš pereme s nějakou dětskou nemocí, protože ani další další dny nemá žádné jiné příznaky. Když čtvrtý den teplota ustane, Vincent se celý osype, a tak nám může na konci osmého měsíce pediatrička zapsat do knížečky prodělanou šestou nemoc, 69 centimetrů, 8,13 kilo a ukázkový sed bez opory rukou.


Podčarník

Už několikrát jsem zmiňovala, že jsme před pár lety žili v Mexiku. Bylo to opravdu krásné období, z kterého jsme si přivezli nejen spoustu zážitků, ale i trošku jiný pohled na život. Po roce práce jsem konečně dala dohromady knihu (respektive fotoknihu s obsáhlými texty z blogu, který jsem v Mexiku psala), která je plná našich zážitků, ale určitě i tipů na výlety po takových částech Mexika, kam se s cestovkou asi nedostanete. Budu ráda, když si ji prohlédnete a trošku pocestujete s námi. Odměnou za tuto práci mi bude váš hlas, který lze knize udělit. Celou knihu a možnost hlasovat najdete v odkaze níže. Děkuji vám za podporu. 

Odkaz: https://www.cewe-community.com/cz/galerie-fotoknih/book/34999

Tip

Víte, že jako maminky na mateřské a rodičovské dovolené můžete mít městkou dopravu zdarma? (podmínkou platnosti „lítačky“ při takové cestě je mít vždy dítě u sebe). Stačí si vyřídit lístek na dopravním podniku, kam přinesete potvrzení buď ze sociálky (pokud jste na mateřské), nebo pracáku (pokud už na rodičovské) a za jednorázový poplatek 200 korun jezdíte po Budějcích bez starostí.

Napsal(a) Jana Duco

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme (ne)jeli na dovolenouNA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme (ne)jeli na dovolenou

NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme (ne)jeli na dovolenou

úterý, 29. listopadu 2016, 18:29Hurá, po půl roce nás čeká dovolená. Máme v plánu první týden objet babičky a ten druhý vyrazit...

NA ROZTRHÁNÍ: S jídlem rovnou do ručičkyNA ROZTRHÁNÍ: S jídlem rovnou do ručičky

NA ROZTRHÁNÍ: S jídlem rovnou do ručičky

úterý, 15. listopadu 2016, 18:13Když hledám na internetu nějaké knihy týkající se kontaktního rodičovství a výchovy dětí, náhodou...

NA ROZTRHÁNÍ: Když už, tak užNA ROZTRHÁNÍ: Když už, tak už

NA ROZTRHÁNÍ: Když už, tak už

úterý, 1. listopadu 2016, 15:16Myslela jsem si, že budu „líný rodič“, protože co si budeme povídat… všude čtu, jak problémem...

© 2011 - 2017 TRIMA CB, s. r. o

Zavřít reklamu

Reklamní sdělení