Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.

Budějcká Drbna

NA ROZTRHÁNÍ: Sušinky v hlavní roli

úterý, 24. ledna 2017, 18:58

„Míro, honem, oblíkej se, hoď Vincu do nosítka a běžíme, máme tam být za 15 minut.“  Popoháním muže, abychom nepřišli na první kontrolu pozdě. Nabíháme do ordinace všichni (vůbec si nepřipouštím, že by to bylo něco nestandardního) a jsme zvědaví, jak moc těhotná teda už jsem (No jo, tatínek chce být u toho a babičky na hlídání tu nemáme).

1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit

3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...
4. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí

5. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kam se to má vejít jako?
6. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“

7. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza
8. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...

9. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Formality, formality...
10. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pošli posly, posly pošli
11. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Je to fakt porod!
12. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Byl to fakt porod!
13. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: V Jiříkově vidění aneb děkuji za nadstandard

14. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Prsa, mobil, čokoláda – vše co potřebuji k přežití
15. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na hormonální vlně
16. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Citlivé téma
17. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: O čem se moc nemluví
18. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Strašák jménem Vojta
19. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Není nošení jako nošení aneb nevěšte své děti
20. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Žlučové mýdlo v hlavní roli
21. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když už, tak už
22. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: S jídlem rovnou do ručičky
23. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme (ne)jeli na dovolenou
24. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vincentovo poprvé...
25. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se rozhodli otěhotnět vol. 2
26. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Letíme s miminem
27. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vyhrála jsem na plné čáře
28. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kojodilema

„Test jste si zřejmě dělala, že?“ „Ne asi, jsem si to tak tipla,“ mám chuť to říct nahlas a nad tou myšlenkou se pousměji. Jen přikyvuji. „Poslední měsíčky byly kdy?“ „Třetího září,“ odpovídám a než mi stihne skočit do řeči, upřesňuji, že byly sice poslední, ale zároveň jediné, které jsem měla, protože to bylo zase na první ránu, „takže bych řekla, že to nebude moc směrodatné.“ To se potvrzuje i na ultrazvuku, kde je gynekolog překvapen, že je to ještě docela malinké. „Srdeční činnost se zdá, že tam je, ale podepsat se pod to nechci, takže bych udělal ještě za 14 dní kontrolní ultrazvuk, kde se i přesně změří velikost, a pak určíme termín.“ Dává mi žádanku na jiné pracoviště, kde mají přesnější přístroj. „Každopádně vše je jak má, pěkně usazené v děloze, takže vy toho tatínka opravdu můžete půjčovat, jestli to bylo zas napoprvé,“ směje se lékař, já moc ne a Míra už se zase pomyslně plácá po rameni.

Jsem tak přibližně v sedmém týdnu a cítím, že tam, kde byla prsa, tam začínají být dva balonky, které někdo zapomněl před dvěma měsíci sundat po narozeninové párty. Po tom škaredém kašli začal Vincík ale trochu lépe spát, tak si alespoň ty přecitlivělé megakolíky (sakra, kdy se to stalo?) oddychly a já začala doufat, že se konečně něco láme k lepšímu. Ulalala, po třech dnech je to tu nanovo a naplno. Už z toho začínám být vyřízená. V noci je permanentně přisátý. Často u toho usnu stejně jako on, ale často je to tak nepříjemné, že už se to nedá vydržet. Jenže násilné odpojení znamená pláč. Pláč, který nejde nijak zastavit. Nevezme si totiž nic jiného. Už jsem celkem bezradná. I přes den na mně víc visí. Pokud cítí, že je něco jinak, bude to asi běh na delší trať. Místo pláče se zoufale směji (už je to skoro na psychiatrii).

Hledám na internetu příspěvky na podobné téma, píšu laktační poradkyni, co s tím, ale všude se mi dostává v podstatě stejné odpovědi. Vydržet, smířit se s tím, přijmout to, jak to je, a časem se to buď zlepší, nebo to prostě nevydržím (i to je příroda). Laktace by se měla zase navýšit kolem 16. týdne těhotenství. „Hurá, už jen 9 týdnů,“ zajásám si ironicky. Rady sice moc nepomohly, ale cítím se trochu lépe, taková lehčí. Je to fajn, nebýt v tom sama. Ať žijí sociální sítě.

V tomto období čistého šílenství zkouším i trošku psychologie. Snažím se na Vincu mluvit, každý den mu říkat, že je v bříšku miminko, ale že to nevadí, že jeho budeme milovat pořád stejně. Snažím se mu přes den nabídnout tu sfouklou sušinku, z které se mu musí mléko do pusy snad už jen sypat, kdykoliv se za mnou přijde pomazlit. Možná, že když bude mít pocit, že ho neodmítám, bude spát lépe. Některé noci opravdu lepší jsou, jiné zas ne. Zkouším na noc hutnější jídla, zkouším téměř jen kojit, zkouším toho hodně, ale nevidím po žádném implementovaném zlepšováku žádné pokroky. „Rohypnol by možná zabral,“ zasním se na vteřinu.

„Můžeš mi dát číslo na tu fyzioterapeutku, co dělá tu akupunkturu?“ uchyluji se k alternativám, když prosím jednu maminku z cvičení o kontakt na paní, která jim pomohla, a ještě ten den nás objednávám. Můžeme přijít hned další den ráno. Vinca vyfasuje rovnou tři magnetky na ucho a já doufám, že nastávající víkend u našich ho moc nerozhodí a pomůže to.

Cestu na Vysočinu si „zkracujeme“ přes  Prahu, kam máme pozvánku na galavečer Nikonu. Rozhodli jsme se udělat Vincovi radost a vzít i jeho trochu mezi lidi. „V šátku usne a bude to v pohodě,“ nemáme vůbec obavy o to, že by s ním byl nějaký problém.

Cesta je pohodová, po dvaceti minutách usíná a spí (díky Bohu za to, že alespoň v té autosedačce už se to o dost zlepšilo). Přijíždíme kolem osmé a já ho opatrně přendávám do šátku, doufajíc, že bude v nočním spánku pokračovat. Jenže on má okamžitě oči jak žárovky, a tak to zůstane po celý večer. Při tom hluku by asi ani nespal (no jo, ještě jsme nepořídili sluchátka), ale vypadá to, že si to celkem užívá (je to holt naše dítě). Naštěstí to netrvá dlouho a po vyhlášení výsledků odjíždíme směr Vysočina. Dítě nám během chvilky usíná a zbytek noci zvládáme vcelku dobře.

Jenže ta Vysočina je prostě prokletá (asi moc čerstvého vzduchu). „Mami, nezdá se ti nějakej teplej?“ Mám snad deja vú. „Ani ne.“ No jo, ale mně to nedá a naměřím zvýšenou teplotu. Zatím to neřeším, když ale dorůstá nad 38, podávám Nurofen (tentokrát jsem připravená). „Snad to budou jen zuby,“ doufám, když se mu spouští vodnatý sopel (rozuměj nudle) z nosu. První magnetka odpadla. Sopel žloutne. Další dvě mi připadají v této situaci úplně k ničemu, a tak je za dva dny strhávám (stejně se odlupují). „To je z té podělané klimatizace v autě,“ nadávám Mírovi za jeho dvacet stupňů, které na sebe při řízení rád pouští (je potřeba se trošku vybít). Když celý víkend nějak zvládáme a Vinca se zdá být už relativně v pohodě, začínám „cítit“ nos já. „Super, to mi tak chybělo.“ A aby toho nebylo málo, je mi blbě. Co jsem byla poprvé těhotná, tak mi auto nedělá moc dobře. Co jsem podruhé těhotná, je to ještě horší. Navíc se stupňuje moje nechuť k jídlu, takže jen těžko zaháním nevolnost něčím, co by mi sedlo. „Ty dva zapečený rohlíky asi nebyly dobrej nápad,“ proklínám svoje chutě, když odfukuji po cestě domů. Sice se návrat obejde bez zvracení (hlavně nesmím čumět do mobilu), ale rýma neustupuje, naopak se začíná pěkně rozjíždět. Zkouším „zaručené“ babské recepty a uleháme všichni s malým do postele.

Kdybych tak věděla, jaká mě čeká noc, asi se někam odstěhuji.


Podčarník

Protože už téměř doháním současnost a hodně věcí bude za chvíli aktuálních, rozhodla jsem se založit i facebookovou stránku Na Roztrhání, abyste měli všechno nejen po ruce, ale taky, abych s vámi mohla případně debatovat a i mimo články sdílet postřehy z období mateřství, těhotenství a celého toho bláznovství. No, prostě, aby bylo všechno pohromadě a já mohla být trošku v bližším kontaktu s vámi, kteří to rádi čtete. Pokud nechcete nic promeškat, stačí stránku níže lajknout a na Facebooku si nastavit sledování příspěvků. Těším se na vás. 

Dejte TO SE MI LÍBÍ stránce Na Roztrhání!

 

 

Napsal(a) Jana Duco

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: KojodilemaNA ROZTRHÁNÍ: Kojodilema

NA ROZTRHÁNÍ: Kojodilema

úterý, 17. ledna 2017, 19:00Vinca mě zaměstnává tak, že na nějaké těhotenství nestíhám moc myslet. Ne, že by byl nějak otravný...

NA ROZTRHÁNÍ: Vyhrála jsem na plné čářeNA ROZTRHÁNÍ: Vyhrála jsem na plné čáře

NA ROZTRHÁNÍ: Vyhrála jsem na plné čáře

úterý, 10. ledna 2017, 19:24Bolení břicha trvá necelý týden, občas prohodím, že je mi nějak divně a Míra s jistotou tvrdí, že...

NA ROZTRHÁNÍ: Letíme s miminemNA ROZTRHÁNÍ: Letíme s miminem

NA ROZTRHÁNÍ: Letíme s miminem

úterý, 3. ledna 2017, 19:42Vstáváme v půl šesté ráno, kdy nás vesele budí dítko lezoucí po našich hlavách. Dobalujeme poslední...

© 2011 - 2017 TRIMA CB, s. r. o