Budějcká Drbna

NA ROZTRHÁNÍ: Mámu jsem sněd, tátu jsem sněd a vás taky sním

úterý, 7. března 2017, 20:37

Nějak se to do další kontroly vleče a já už jsem neskutečně zvědavá, jestli bude mít Vincík bratříčka, nebo sestřičku. Míra mě naočkoval tou holčičkou (Míra přece vždycky ví, co dělá), takže, když tak občas přemýšlím nad jmény, napadají mě samé holčičí. A jestli to bude kluk, tak to bude asi Vincent II., nebo já fakt nevím (HELP!!!).

31. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Don poblítos a jiné libůstky
32. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Tak tohle znamená mít děti 
33. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Konec roku v rychlém kroku aneb jak na Nový rok, tak snad už nikdy více
34. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Rok za námi, geny mě dohání aneb něco málo o BRCA

Vinca nám to čekání na ortel ale zpříjemňuje, jak to jde. Den po svých narozeninách opět ulehá s teplotou na mé hrudi. Zatím nemá jiné příznaky, a tak svlékám jeho, svlékám sebe a zkouším srážet teplotu tělo na tělo. Běžně mám tendence sahat hned po nurofenovém čípku, ale už jsem se naučila být trošku trpělivá, protože kdybych mu ho dala, bude zas jak torpédo. Takhle dávám šanci jeho tělíčku se s tím vypořádat v klidu a průběžně kontroluji, jestli už mu začínají teplat ručičky a nožičky.

Ten večer mám jít po dlouhé době ven s holkama trošku si povyrazit. Už jsem si měla takhle vyjít několikrát, ale vždycky to něco zhatilo, a tak jsem se těšila, že konečně někam vypadnu (a taky, že naučíme Vincíka usínat třeba i s tatínkem). Místo toho mu v devět dávám nurofenový čípek (teplota mu stoupla k 39°C) a ulehám s ním do postele. Už ani nedokážu být smutná. Cítím se rezignovaně. Vypadá to, že se půjdu někam pobavit asi až přestanu kojit druhé dítě. Ono upřímně, co je to za zábavu, když jste těhotné a v jedenáct večer stejně odpadáte, že? Ale i tak, touha po tom, jít se trošku socializovat, je. Každopádně priorita je jasná a nemůže být řeč o tom, že bych snad litovala toho, že jsem nešla a nenechala ho v tomhle stavu s tatínkem.

Druhý den vstává, jako kdyby se nic nedělo, a já jsem ráda, že to bylo (nejspíš) něco akutního a nerozjelo se to. Vlastně mu stačil ten jeden čípek. Jen teda ve mně to začíná umocňovat pocit, že je to vždycky jak naschvál (no jo, já vím, že ne), a jak tak nad tím přemýšlím, tak to v sobě pěkně startuji: „No jo, Míra má služebky, chodí na večeře s dodavateli, má šanci si tady od toho blázince oddychnout. A co já? Vždycky se něco po...“ No jasně, že se to všechno odráží i navenek a Míra to registruje: „Ja ti za to nemôžem, že ti to vždy niekto odriekne, alebo malý ochorie. Naplánuj si nejaký víkend a jednoducho vypadni preč. Ja ťa v tom veľmi rád podporím." A tak mi vnukl myšlenku, nad kterou další měsíc přemýšlím.

Ony ty myšlenky, odjet na víkend, jdou ruku v ruce s tím, že Vincík už v noci krásně spí a přes den má to prsíčko jen tak na pomazlení (nebo mě chce udržovat v kondici do porodu?). Dá se říct, že jinak už je to velký jedlík, což předvádí hlavně ráno, kolem čtvrté hodiny, kdy už ho nestačí pohladit, nebo uspokojit čajem. A tak začínám narážet na nový problém. Ze začátku jsem si naivně myslela, že mu dám ještě v polospánku tu moji „sušenku“ a on se ududlá, jenže on prostě saje a chce pít. A nic moc neteče. A on to zkouší a zkouší. A mě to pak už bolí a bolí. Jenže já chci spáááát! A tak se snažím vydržet (přece nebudeme vstávat!!), střídám prsa, půl hodiny, hodinu, skoro usíná, ale jakmile se odtrhne, je vzhůru. „Papa, papa,“ sedí na posteli a ukazuje směr kuchyň. Já s očima rudýma jak angorák (protože si nedám pokoj a zase nechodím spát s ním) lezu z postele a chystám mu po jasném signálu: „Dejte mi najíst,“ snídani. Vincík se směje sedící na lince, automaticky pouští rádio, které máme nainstalované v zásuvce, a kýve hlavou do rytmu. „Kde se jen vytahují ty baterky?“ zkoumám Vincenta ze všech stran, ale žádný výstup nenacházím. Ani se nepřevlékám z pyžama, protože odpočítávám minuty, kdy se zas „vybije“ a já padnu do postele s ním. A tak se stává, že kolikrát lezeme z postele (napodruhé) až v deset, v jedenáct. Byl by to úplný luxus, nebýt té pauzy, a tak se snažím to nějak vychytat.

„Holky, prosím o radu...“ píšu do diskuzního fóra, kde jsou i laktační poradkyně. „Jak to děláte, abyste nevstávaly ve čtyři ráno? Dlouhodobě by mě to asi totiž zabilo,...“ doplňuji a čekám opět nějaké zázraky. Vidím, že v tom nejsem sama, mého vlákna se chytá víc zoufalých matek. Dostane se mi rad typu: „Zkus dát hutnější večeři,“ (zkusila a nefunguje), „Zkus na noc nepřecpávat,“ (zkusila a nefunguje). „Zkus večer dát kaši, vajíčka, banán, brambory... .“ Nefunguje, nefunguje, nefunguje. Prostě neexistuje univerzální rada. Zase musím mít něco extra. „Kéž by tak vzal láhev, vysosl ji a spal dál,“ uchyluji se opět k myšlence na sunar, ale když mu ho zkouším jen tak cvičně přes den vrazit, akorát se baví tím, jak to leje po podlaze. Nakonec na radu kamarádky kupuji ovocnou kapsičku. „Paráda, bere ji,“ raduji se, když další ráno začíná sosat, ale moje radost trvá asi jen deset sekund, dokud ji nemá prázdnou a chce další (kterou nemám). Utíkám pro banán. Bere ho na milost a usíná. „Ty jo, ten za chvíli sní i nás. Přece ho nebudu v posteli krmit denně banánem,“ jede mi hlavou, ale pokud to bude zabírat, mám prostor vymyslet co dál, než se toho přejí.

Netrvá to dlouho a narazím v obchodě na plnící kapsičky. „To je ono!“ Přikupuji ovoce, ovesné vločky, pohankové vločky, jáhly... A tímto začíná večerní experimentování s brzsko-ranními snídaněmi, díky kterým nemusíme vstávat ve čtyři, ale třeba „až“ v sedm.

Před dovršením 13. měsíce mi dochází, na co potřebuje nabírat tolik energie. Pořád jsem čekala, kdy se konečně pustí nějaké věci a udělá krok do prostoru, ale obcházení nábytku (kterého mimochodem k obcházení moc nemáme) ho nikdy moc nebralo, takže si zase vymyslel něco jiného. Začíná si u hraní stoupat. A tak na něj koukám, už tak trošku přes to rostoucí břicho, jak si uprostřed místnosti stoupá a zas sedá, a říkám si, že už to asi dlouho nepotrvá a bude běhat. Jen si teda nejsem jistá, jestli se mám zrovna radovat.


PODČARNÍK

Ke srážení teploty: Možná to nevíte, ale dokud jsou nožičky a ručičky studené, teplota bude dále stoupat. Píšu to sem, abych přímo v blogu nedávala nějaké poučky, ale já sama jsem to nevěděla a mockrát mi to pomohlo, tak věřím, že to pomůže i vám.

K pohlaví miminka: Tento blog končím 19. týdnem těhotenství, takže promiňte, ale s verdiktem z kontroly by se to protáhlo na tři strany, tak ještě chvíli vydržte.

K mojí hyperaktivitě: Asi toho mám málo, tak jsem se při tom nočním psaní blogů přihlásila do soutěže Těhotná Miss, jejíž první ročník právě odstartoval (to se musí přece podpořit!:-)). Takže pokud byste mě chtěli podpořit, budu Vám vděčná za lajk k fotce  http://tinyurl.com/TehotnaMissJanaDuco. Děkuji.<3

Napsal(a) Jana Duco

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: Rok za námi, geny mě dohání aneb něco málo o BRCANA ROZTRHÁNÍ: Rok za námi, geny mě dohání aneb něco málo o BRCA

NA ROZTRHÁNÍ: Rok za námi, geny mě dohání aneb něco málo o BRCA

úterý, 28. února 2017, 19:22Ve chvíli, kdy se vám narodí děti, se vás veškeré zprávy týkající se vážně nemocných dětí dotýkají...

NA ROZTRHÁNÍ: Konec roku v rychlém kroku aneb jak na Nový rok, tak snad už nikdy víceNA ROZTRHÁNÍ: Konec roku v rychlém kroku aneb jak na Nový rok, tak snad už nikdy více

NA ROZTRHÁNÍ: Konec roku v rychlém kroku aneb jak na Nový rok, tak snad už nikdy více

úterý, 21. února 2017, 21:00Když jste poprvé těhotné, přemýšlíte, jak se k tomu všemu postavit, v podstatě máte o mateřství...

NA ROZTRHÁNÍ: Tak tohle znamená mít dětiNA ROZTRHÁNÍ: Tak tohle znamená mít děti

NA ROZTRHÁNÍ: Tak tohle znamená mít děti

úterý, 14. února 2017, 20:11Jestli jsme nebyli dva týdny nemocní, tak je to moc. Tentokrát začíná Míra, na kterého něco skočilo...

© 2011 - 2017 TRIMA CB, s. r. o

Zavřít reklamu

Reklamní sdělení