Budějcká Drbna

NA ROZTRHÁNÍ: Vařila jsem ráda... Než přišly děti

úterý, 16. května 2017, 19:04

Cestování autem začínám v tomhle stádiu těhotenství  (32tt) nenávidět. Sedět vzpřímeně je nic moc, za chvíli mě tlačí snad i ty kalhotky, a když se zkroutím do pololehu, bolí mě po pěti minutách záda. Potřebovala bych si je podložit polštářem.

40. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Chlapi sobě aneb "otcovská" na zkoušku
41. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Tři kroky, které nám mění svět
42. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když není čas ani na jméno
43. DÍL: NA ROTRHÁNÍ: Záchvěvy bláznovství a ekzémové šílenství
44. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme si najali detektiva

„Tak si poď sadnúť dopredu,“ láká mě Míra na romantické držení se za ruku na řadící páce, na které od narození Vincíka už jen vzpomínáme, s tím, že vpředu si sedadlo můžu víc položit. „No jo, ale, když si ho položím, tak ten pás trčí půl metru nade mnou, to si připadám naprosto nechráněná,“ oponuji a kroutím se radši dál. „A vůbec, ty zatracený pásy ...“ tahám je až před kolena, strkám si před ně svetr, aby se mě snad ani nedotýkaly, protože mám pocit, že mě škrtí i lehký dotyk, a tření mi způsobuje tvrdnutí břicha. „Ještě, že je to jen dvě hodiny, dál bych asi zdechla,“ oddechnu si, když vystupuji před domem rodičů. „Ještě příští týden, a pak už se nikam ani nehnu a budu jen ležet...“ zasním se...  „A vařit, uklízet, prát, nakupovat..., ....a taky bych měla asi začít chystat nějaké věci pro malé miminko...., ehm."

Každopádně, můžu být ráda, že neotékám, nemám křeče, a dokonce mě, oproti prvnímu těhotenství, ani nepálí žáha. Když tak nad tím přemýšlím, tak vlastně ani nemá moc z čeho. Kolikrát před obědem zjistím, že jsem snídala to, co malej nesnědl, posvačila slupku od jablka nebo hrušky, kterou jsem mu okrajovala, (a kousek při chvilce nepozornosti tomu lakomci ujedla), oběd vypadá podobně jak snídaně, protože já se zásadně nemůžu najíst sama (znáte to, ať je to, kde je to, sotva přijde jídlo na stůl, dítě je vzhůru), a proto vlastně jím většinou to, co může jíst i on (takže super zdravě), a večeřím většinou až po tom, co ho uspím, a to fakt nemám chuť dávat si nějakou „prasárničku“.

Výhodou tohoto stravování je, že jím vlastně po malých dávkách asi dvacetkrát za den, podle toho, jak si vzpomenu, a většinou je to něco, na co vlastně ani nemám chuť, protože teď je fakt těžké mít na něco chuť (z toho tak pětkrát zkusím, jestli mě fakt neuspokojí třeba kousek čokolády, a často se přistihnu, že ji jím naprosto bez emocí!). Můj žaludek teď začíná být někde v pozadí toho mega-orgánu nazývajícího se děloha a občas vysílá do mozku fakt divné signály. Třeba nedávno, když jsem procházela kolem nějaké stavby a cítila ten vlhký beton, vápno, písek, začaly se mi sbíhat sliny... 

„A já se zeptám ještě Jany, jak je to teď v kuchyni, když čeká druhé miminko, vaříte ráda?“ zaskočí mě otázkou moderátorka pořadu Sama doma a já bych se nejradši svěřila s příběhem o betonu a o tom, jak jsem na tom teď s vařením bídně, protože od té doby co se malý narodil, je to samé omezení. Pořád si lámu hlavu s tím, co uvařit, a mám pocit, že točím dokola pět receptů. „Já jsem strašně vařila ráda...,“ vykoktám ze sebe, a než rozvinu svoji myšlenku, jsem přerušena v části o těhotenských nechutích a dojde mi, že jsem v podstatě řekla, že jsem vařila strašně a ještě k tomu ráda. „No, to ses ukázala,“ říkám si v duchu, když odcházím ze studia a doufám, že nikde nebude záznam. 

Těch osm minut „slávy“ nás v Brně stálo asi čtyři hodiny času. Vincík byl zatím s Mírou v zákulisí a místo sledování natáčení běhali po schodech nahoru dolů (protože schody jsou teď velká zábava) a nebo si hladili zachráněnou lištičku, která byla na řadě po nás. Tak měl alespoň nevšední zážitek. Baví ho všechno nové a i cestování s ním už je pohádka, obzvlášť, pokud mu pustíme „Fíha Tralala". Takže jsme si moc nelámali hlavu s tím, abychom vyjeli v době, kdy spává. Navíc jsme zjistili už poprvé, že po cestě do Brna i z Brna usíná v pohodě. Na brněnské dálnici se to totiž zaručeně povede vždycky (možná by si to s tou opravou měli rozmyslet, spoustě rodičům to bude chybět).

Pozn.: Pokud Fíha Tralala neznáte, tak si to neváhejte pustit, zaručí vám to několik dobrých dní a nocí (pak zjistíte, že už není cesty zpět). V první fázi se přistihnete, jak to zpíváte dítěti na ulici a dokonce u toho předvádíte pohyby napodobující interpretku, přičemž na vás lidé divně čumí. V druhé fázi nebudete několik nocí spát, protože vám v hlavě pojede nově naučená písnička a ve třetí fázi už si to bude zpívat i váš manžel po cestě do práce (a dokonce se stane, že si o tom doma budete povídat). Každopádně, děti to milují a dokážete si díky tomu najít i půl hodinku pro sebe. Jen jim prosím vás nepouštějte moc dokola jednu písničku, my udělali tu začátečnickou chybu, a tak Vincík už je třeba na Bum Bác alergický (ta je, mimochodem, fakt nejlepší!) a ve chvíli, kdy k ní dojede spuštěný playlist, řve: „Neeee,“ a musíme zasáhnout, což chápete, že je zbytečné vyrušování.

Po příjezdu z Brna se dostáváme konečně k testu intolerance. Míru jsme otestovali den předtím, kdy jsme si vyzkoušeli, jak je na nic brát krev z prstu, když celý den moc nepijete, nebo jak do prstu píchnout, aby to vůbec neteklo (tak si to užil nadvakrát), a také jak blbě to ta přiložená pipetka nasává. Každopádně jsme vychytali nějaké mouchy a v závěru zjistili, že se to dá do té lahvičky vlastně i nakapat přímo z prstu (což byl náš záložní plán pro Vincíka). Mimochodem, Mírovi vyšlo, že mu nedělá dobře mléko, a to dost, takže jsme se zasmáli (teda víc já), protože on byl na plnotučném kravském v podstatě „odkojen“ a brynza a smetana je jeho denním chlebem. Respektive byly.

Test byl průkazný

Jsem fakt zvědavá, co z toho vyleze Vincovi, a fakt nevím, proč si pořád říkám, že se snad potvrdí to mléko (což by byla ta horší varianta, protože by ten ekzém neměl z něj, když ho moc nejí, a byla bych v koncích). Jsem trošku nervózní z toho, že mu nemůžeme moc dobře vysvětlit, že to píchnutí a braní krve je pro jeho dobro, a tak se nakonec uchylujeme k myšlence, že bychom to mohli udělat ve spánku. „No jo, ale to by se pak mohl začít bát usnout, aby ho náhodou zase něco „nekouslo“," řeším případná traumata, a nakonec to provádíme těsně před spaním.

Beru si ho k sobě, dávám mu prso. „Teď tě trošku píchneme,“ říkám mu polohlasem, když už začíná být „načatý“, vyndávám prso z pusy (nerada bych o něj přišla) a Míra mu chytá ručičku. Vinca okamžitě zbystří, protože ho tím omezuje. Je vidět, že bleskové píchnutí ani tak nevadí, jako to, že mu držíme tu ruku a snažíme se narovnat prst, abychom z něj mohli něco odebrat. Dávám mu zpět prso a uklidňuje se. Teče to docela dost, ale Vincík má pořád tendenci prstík svírat. Každopádně Míra je rychlý a něco nabere, pro jistotu využíváme záložní plán a kapeme dvě kapičky i přímo do lahvičky.

Všechno zvládáme celkem rychle a Vincík během pár minut usíná. „To je super, takhle na to do rána zapomene,“ říkám Mírovi, když vylévá roztok na vyvíjecí destičku. Odpočítáváme dvacet minut. S dalším roztokem deset, nakonec posledních pět. Hypnotizuji destičku, jak kdybych to mohla popohnat, a čekám netrpělivě, co se začne zbarvovat. „Jééé super, kontrolní políčko modrá,“ jásám, když je jasné, že test bude průkazný, a netrpělivě začínám diktovat čísla, která se zbarvuji intenzivně jako první. „Oves, pšenice, rýže, mandle,“ čte Míra výsledek a mě začíná polévat horko. „Tak teď už opravdu vůbec nevím, co vám budu vařit.“ 


PODČARNÍK

Po eliminační dietě to vypadá, že se všechno zlepšuje, spolu s promazáváním jsou jeho nožičky opět heboučké, ale zůstávám nohama na zemi a koukám, co by mu mohlo případně ještě vadit, s ohledem na to, že test obsahuje jen základní potraviny. Každopádně vidím výsledky, takže jsem spokojená a malý očividně taky.

SOUTĚŽ O TEST!
A protože jsem měla k výsledkům testu nějaké otázky, kontaktovala jsem milou Andreu, která spravuje facebookové stránky Food Detective a ta mi na vše trpělivě a ochotně odpovídala. A protože jsme se zapovídaly trošku víc, rozhodly jsme se pro vás připravit soutěž o jeden testovací balíček zdarma! Sledujte můj facebookový profil Na Roztrhání, kde se už brzy dozvíte více o podmínkách.

Napsal(a) Jana Duco

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme si najali detektivaNA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme si najali detektiva

NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme si najali detektiva

úterý, 9. května 2017, 19:03Od té doby, co jsem otevřela příspěvek s příběhem maminky, která téměř rok řešila problém s ekzémem...

NA ROZTRHÁNÍ: Záchvěvy bláznovství a ekzémové šílenstvíNA ROZTRHÁNÍ: Záchvěvy bláznovství a ekzémové šílenství

NA ROZTRHÁNÍ: Záchvěvy bláznovství a ekzémové šílenství

úterý, 2. května 2017, 19:05„Víš, že vyhlásili 4. ročník pořadu Čtyři v tom?“ říká mi švagrová a já otvírám stránku, abych se...

NA ROZTRHÁNÍ: Když není čas ani na jménoNA ROZTRHÁNÍ: Když není čas ani na jméno

NA ROZTRHÁNÍ: Když není čas ani na jméno

úterý, 25. dubna 2017, 19:01Všechno má tak rychlý spád, a čas najednou tak strašně rychle utíká, že ani nestíhám udržet v té...

© 2011 - 2017 TRIMA CB, s. r. o

Zavřít reklamu

Reklamní sdělení