Budějcká Drbna

NA ROZTRHÁNÍ: Hnízdím o sto šest

úterý, 20. června 2017, 18:35

Být na mateřské je horší než pracovat, čas utíká tak rychle, že nemít upomínku v telefonu, ani bych nepostřehla, že je další týden pryč a musím běžet na druhý monitor. Doufám, že si nebudu muset nastavit upomínku i na to, že mám porodit.

45. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vařila jsem ráda... Než přišly děti
46. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Předporodní realita
47. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem zažila porod před porodem
48. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Totálně nepřipravená
49. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Předporodní ladění

Schyluje se k bouřce a já mám pocit, že tam snad ani nedojdu. Neskutečně mi tvrdne břicho. „No, to jsem na to zvědavá. Aby mě neposlal rovnou do porodnice,“ říkám si, když místo procházky parkem raději sedám na autobus a k poliklinice se o jednu zastávku přibližuji. Mám pocit, že dneska si to miminko vydloubává prstíčkem cestu ven.

Už máte ty výsledky na streptokoka?“ vychrlím na gynekologa, ještě než se stihne pořádně nadechnout, a mezitím, co je hledá v papírech, odpovídám na standardní otázky: „Nešpiním, neotékám, miminko se vrtí, břicho občas tvrdne... ehm... dneska teda extrémně.“ „To bude i tím počasím, mění se tlak,“  snaží se mě ubezpečit, že je na porod ještě relativně čas (i když zakončuji 38. týden a už bych klidně rodit šla) a dodává, že streptokok je negativní. „Juchuu,“ zajásám si potichu a jdu se uvelebit na křeslo s pásy.  Asi čtvrt hodiny sleduji pravidelné vlnky a trošku doufám, že to je předzvěst toho, že se s tím pupkem  nebudu tahat už moc dlouho. Sice jsem přibrala jen devět kilo, ale špičky prstů u nohou už jen marně hledám (a moč do zkumavky už jen stěží chytám).

Pocit, že mi může prasknout voda kdykoliv vyjdu ven, způsobuje, že se pomaličku distancuji od veřejných akcí a mám strašnou potřebu dělat konečně něco užitečného, třeba doma uklízet. Syndrom hnízdění mě nemíjí, a tak jeden den chytnu amok a kmitám jak fretka. Vyřazuji věci, co už jsou Vincíkovi tak tak, abych uvolnila šuplík pro miminko, kterému pro jistotu ještě peru oblečení jen tak vybalené z krabice a položené na žehlícím prkně. Chystám pojízdnou postýlku a vajíčko na převoz z porodnice, kontroluji sbalenou tašku. Utírám prach na policích, vyhazuji z nich nashromážděné cetky, umývám skříňky v kuchyni, vyhazuji staré časopisy, umývám koupelnu, peru všechno špinavé prádlo, vysávám, vytírám .... jak kdybych měla rodit zítra.

Čo sa tu stalo?“ Ptá se Míra, když přijde domů a nevěřícně kouká i na vyleštěné zrcadlo v předsíni, na které jsem už před dvěma měsíci rezignovala, protože Vincík ho šel po každém takovém pokusu okamžitě „upravit “. Tentokrát už jsem se na to nemohla dívat. „Asi už chci rodit,“ odpovídám vyvalená na gauči a přemýšlím, že možná ještě stihnu umýt okna... Tohle nárazové uklízení mám ráda. Člověk vidí větší výsledek, než když to dělá průběžně (hihi).

Úklidem to ale nekončí. I když vím, že budu malé miminko zase nosit v šátku, vrtá mi v hlavě kočárek. Vincent už toho ujde hodně pěšky a do kočárku ho často ani nemůžu dostat. Na druhou stranu, když už je unavený, tak si raději sedne do něj, protože do nosítka, nebo šátku chce málokdy, a tak přemýšlím, jestli přece jen neprodat ten, co mám doma, a nekoupit  jinou verzi s možnostmi kombinací pro dvě děti, protože co kdyby náhodou bylo potřeba dát do kočárku obě (a nevím teda, jak bych rvala Vincu do korbičky, kdyby si chtěl po delší procházce lehnout).

Máme doma sice jeden „běhací“ kočárek, který jde uzpůsobit na začátek pro ležící miminko a chodce a později dát dvě sedačky nad sebe, ale ... jsem asi divná. Zkoušela jsem s ním vyjet ven, abych ho vyzkoušela, ale já si na něj prostě nezvyknu. Je to parádní trojkolka Phill & Teds, ale i když je hodně vychvalovaný, mně tam prostě chybí ta lehkost a hlavně(!) velký koš. Nepoužívám zbytečně auto, takže s kočárkem vyjíždím i na nákupy a do koše našeho běžně používaného kočárku jsem vždycky narvala naprosto všechno. Světe div se, mohlo to mít někdy snad i 15 kilo (obzvlášť, když bylo v akci Prosseco) a nikdy se nic neroztrhlo. A tak mám sto chutí oba dva prodat a koupit si novou verzi stávajícího Uppababy Vista, která má skvělé možnosti pro dvě děti.

Nevymýšlej, blbosti, Janinko,“ našeptává mi ten flegmatičtější hlásek v hlavě, a je fakt, že zatím nevím, jaká bude situace. Třeba to zvládnu jen s šátkem a s kočárkem, co mám. „Uvidím, jak to bude první dny/týdny. Třeba bude chtít Vincík taky občas poponést. Hlavně na začátku budu s miminkem spíš doma, a pak se rozhodnu. Jo, tak to udělám a hotovo. To musím zvládnout,“ potvrzuji si znovu to, co už jsem si zopakovala snad stokrát, a nechávám to ležet. Zase nad tím trávím zbytečně moc času a stejně to teď nevyřeším, a tak zavírám počítač s otevřenými zahraničními inzeráty (u nás se těžko shání) a přestávám kočárek definitivně řešit do doby, než to bude aktuální.

Rozhodnu se nakonec vytočit ještě porodní asistentku, na kterou jsem dostala tip a se kterou bych ráda prokonzultovala možnost mít ji při nástupu kontrakcí doma, než se rozhodnu odjet do porodnice (no jooo, no, pořád mi to leží v hlavě). Vincent na mě začíná být hodně fixovaný, chce být zas víc na prsu (že by začalo něco téct?), a do toho se mu stále prořezávají horní čtyřky. V noci se budí a ujišťuje se, že jsem tam, je schopný spát ke mně přimáčknutý, jak kdyby se bál, že mu uteču, volá mě ze spaní. Neumím si představit, že bych ho nechala dlouho doma samotného s někým na hlídání. Neumím si představit, že bych měla rodit v noci a nechat s ním doma Míru a nemít ho u porodu. Neumím si vůbec představit být půl dne v porodnici, natož tři dny. A tak je tohle další cesta k tomu, abych odjezd do porodnice správně načasovala. S porodní asistentkou doma to bude určitě snazší, protože jen tak budu vědět, že ještě není moc brzy, nebo moc pozdě.

Po setkání s ní cítím, že už mám všechno dořešené, a i když následující týden nemá být k dispozici, vím, že jsem i tak udělala maximum pro svůj klid. Je velká škoda, že neexistuje možnost být v porodnici i s  Vincíkem. I kdyby měl být v nějakém pokoji vedle, bylo by to super, protože by byl bez nás jen chviličku a Míra by byl po ruce. Nikdy dřív bych nevěřila, že to budu tak vnímat, ale tohle jsou velké chvíle a cítím, že bychom měli být všichni spolu. I když je tam vzadu někde obava, že porod přijde v nevhodnou dobu a já ho budu muset zvládnout jen s dulou, věřím, že miminko si svůj příchod vybere v takový čas, kdy to bude nejméně komplikované a nebudu ve stresu já, ani Vincent.


PODČARNÍK

Možná se ptáte, proč pořád řeším ten porod (Obzvlášť, po dobré zkušenosti v porodnici). Faktem je to, že můj zájem o zdravotnictví, psychologii, vztahy atd. je trošku širší a moje informování se s prvním porodem neskončilo. Naopak. Zkušenosti maminek z okolí mě spíše donutily zamyslet se nad tím, proč je přirozený průběh porodu tak důležitý pro matku i dítě, a jak ho negativně ovlivňují zbytečné zásahy, okolní vlivy a nepohoda rodičky. I přesto, že jsem byla před prvním porodem v podstatě dobře informovaná, vím dnes mnohem víc a je škoda, že to nejsou informace, které by nám někdo standardně před porodem podával. A proto jsem došla k tomu, že chci strávit u tohoto porodu v nemocnici minimum času. Spoustu odpovědí najdete i v tomto krásném videu o tom, jak se připravit na normální porod.

Napsal(a) Jana Duco

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: Předporodní laděníNA ROZTRHÁNÍ: Předporodní ladění

NA ROZTRHÁNÍ: Předporodní ladění

úterý, 13. června 2017, 19:01„To je zbytečný, nějaký těhotenský fotky,“ říkám si, když projíždím internetové stránky a koukám po...

NA ROZTRHÁNÍ: Totálně nepřipravenáNA ROZTRHÁNÍ: Totálně nepřipravená

NA ROZTRHÁNÍ: Totálně nepřipravená

úterý, 6. června 2017, 19:03Jsou to asi čtyři měsíce, co jsem naznačila Mírovi, že když budu ještě přibližně tři roky doma,...

NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem zažila porod před porodemNA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem zažila porod před porodem

NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem zažila porod před porodem

úterý, 30. května 2017, 21:33Je deset hodin dopoledne a já běžím do porodního sálu s foťákem v ruce, a drobnými věcmi, které...

© 2011 - 2017 TRIMA CB, s. r. o

Zavřít reklamu

Reklamní sdělení