Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.

Budějcká Drbna

NA ROZTRHÁNÍ: Na dvě děti sama aneb lekce první (poněkolikáté)

úterý, 25. července 2017, 20:43

Stejně jako po prvním porodu, i tentokrát se změna těžiště (a věčné sehnutá hlava při koukání na kojící se miminko) projevila ukrutnou bolestí hlavy. „Míro, prosím, promasíruj mě,“ žadoním a okamžitě si sedám před něj na gauč. „Jooo, to je ono, přitlač, nepřestávej,“ povzbuzuji ho, když mi mačká na zatuhlá místa v zátylku, a jen co pomyslím na to, že nás může někdo slyšet, vybuchnu smíchy.

50. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Hnízdím o sto šest 
51. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Tak už aneb čekání na Godota
52. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Porod doma? Nikdy...
53. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Porod doma a co dál?
54. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: BKM? Cože?

Faktem je, že tohle je takový malý orgasmus. Úleva se dostavuje rychle a je to pro mě vysvobození, protože věřím, že se konečně trošku vyspím. Od té bolesti nemůžu poslední dny ani pořádně usnout.  Nemůžu koukat doprava, doleva, nemůžu si udělat ani culík, jak mě bolí celá hlava. Je to jako kdyby se v ní za celé těhotenství všechno nahromadilo, a teď potřebovala vybouchnout. 

Jdu si to ještě napařit,“ odporoučím se do koupelny a pouštím na sebe horkou sprchu. Čekám, kdy se rozletím na tisíc kousků. Nejradši bych pod proudem té teplé vody usnula. Po chvilce se skoro rozpouštím. A to doslova. Mléko mi teče snad i ušima. „Hm, tak jdu asi kojit,“ beru to jako znamení vylézt a jen co se obleču do županu, slyším Artura kňourat. To je zázrak přírody. I kdybych šla (hypoteticky) na dříví do lesa, vím kdy se vrátit.

Když v devět večer usínají obě děti, sednu si s mužem ještě chvíli k televizi, i když vím, že bych měla jít spát. Jenže to jsou jediné chvíle, kdy jsme spolu v klidu. „Musíš furt větrat? Vždyť je tu zima,“ ptám se Míry, který leží jen v trenkách na gauči. „Si normálna? Veď je tu tristo stupňov,“ a mně dochází, že mi není zima asi jen tak. „To bude zřejmě únavou, půjdu spát,“ jdu do koupelny vyčistit si zuby. Když pokládám kartáček zpět do hrnečku, slyším Vincenta, jak mě s brekem volá. Utíkám do ložnice, kde už se potkávám s Mírou. Leží na zádech a zvrací. „Zvedni ho!“ vykřiknu, protože mám pocit, že trvá věčnost, než se rozhodne něco udělat a Vincík by se za chvíli začal dávit. Když ho bere do náruče, celej obsah žaludku skončí na Mírových zádech. „Jdi s ním do koupelny,“ beru rovnou i pozvracenou peřinku a polštářek a lezu s malým do vany, kde ho svlékám a sprchuji. „Nic se nestalo, Vincíku, to bude určitě k těm zoubkům, co ti rostou,“ vysvětluji mu, když ještě vzlyká. Je rozespalý a celý „gumový“. „To je fakt v prdeli,“ říkám si v duchu a proklínám sama sebe, že jsem se v poledne nevyspala s dětma (zase, zase, zase!). Je mi totiž jasný, že dneska spát nebudu.

Naštěstí nic z toho tyjátru nevzbudí Artura, a tak po tom, co převlékáme postel, uleháme všichni. Já do polosedu s Vincíkem v náručí, protože se mě nechce pustit. „Hlavně teď nevstávej, Arťo,“ vzkazuji mu telepaticky, protože vím, že bych v tu chvíli nevěděla, co dřív. Naštěstí Vincík usíná, pokládám ho a „službu“ přebírá Míra. Je asi půlnoc a já jsem vyřízená. „Snad se z toho vyspím.“ 

Nevyspím. Po tom, co ráno odchází Míra do práce, si musím vzít paralen, jak mě všechno bolí. Už to není jen hlava, ale i nosohltan a cítím, že mám zvýšenou teplotu. (Je to tu zase, únava si vybírá svoji daň. Jano, Jano, Jano, ty se nikdy nepoučíš!). Kdyby to miminko alespoň spinkalo, ale ne. Celé dopoledne bojuje s bříškem, a tak asi dvě hodiny trávím tím, abych mu nějak pomohla. Chovám ho, zkouším ho dát vykakat, vyčůrat, nahřívám bříško, zkouším nosit v šátku, nebo ho nechat naopak v klidu. Nic nezabírá. Vincík do toho vyžaduje pozornost, chce si hrát a nálady se mu střídají jak jarní počasí. „No jasně, trojky i čtyřky naráz, proč ne, vybraly jste si nejlepší dobu,“ mluvím ironicky sama k sobě, když zahlédnu nateklé dásně a prosvítající špičák. Jak kdybych čekala, že mu ty zuby narostou až bude Artur běhat. Vytahuji Chamomillu a nasazují „protizoubkovou obranu“. 

Paralen zabírá a já, už celkem vyřízená, dávám Artura do šátku, Vincenta do kočárku a jdeme ven. To je teď jediná možnost, jak je rychle uspat. Naštěstí to netrvá dlouho, a tak se asi po půl hodině vracím domů. „Super, budu mít chvíli klid!

Jenže (už zase) sotva úspěšně přenesu i Vincíka do postýlky, Artur se probouzí. Než ho nakojím a uspím, uběhne víc než půlhodina. Uklidím v rychlosti nádobí z oběda a ulehám na gauč pod deku. „Mamiiii,“ ozývá se z ložnice a já snad sním špatný sen. „Neeee, to neee,“ utíkám za ním a doufám, že se mi podaří ho ještě uspat. Nepodaří. Nevstal dobře, je ufňukanej, protivnej a ... mně přestává zabírat paralen. 

Když přichází Míra z práce, jsem na pokraji sil.  Rozbrečím se. Celé to na mě padne. Historie se opakuje. Všechno se sype ve chvíli, kdy už nemá dovolenou. „Dneska to bylo fakt hrozný, jsem vyřízená,“ vzlykám a Míra se ujímá Vincenta. Já jen sedím a koukám. 

V šest večer se přesouvám do koupelny, abych se opět napařila horkou vodou. I když Míra běhá doma polonahej (protože venku panují třicítky), já klepu kosu. Soukám na sebe zimní pyžamo, mažu si nohy tymiánovou mastí, navlíkám ponožky a beru si do ložnice i Artura doufajíc, že brzy usne a bude spát už dlouhým nočním spánkem. Haha. 

Kňourá, kroutí se, nadává, tlačí. A nejde mu to. A nejde mu to tak moc, že po chvíli začíná hystericky řvát. Nezabírá opět nic. Utíkají minuty, utíkají hodiny. Je devět a já už nemůžu. Potřebuji spát. Všechno mě bolí. Z vedlejšího pokoje proniká hlas Vincíka, který si ještě hraje. „Proč? Proč mi nedovolíte se vyspat, když je mi špatně?“ promlouvám se slzami v očích k miminku v náručí. To se na chvíli ztiší, jak kdyby vědělo, co říkám. Ale neuběhne ani pět minut a pláč je zpět. Nemůže usnout. Když už nevím co, vstávám a jdu za Mírou. „Lásko, já už nevím, co s ním, možná, že jak jsem si namazala na nohy tu tymiánovou mast, je to moc intenzivní,“ vymýšlím teorie, jak obhájit jeho pláč. A tak si ho bere on, chová ho, houpe ho, brouká mu a vypadá to, že to opravdu zabírá. Na deset minut. 

Je to jak nekonečný příběh. Nakonec vítězí šátek a prso v puse. Když v něm usne, bojím se ho odložit, aby se nevzbudil. A tak ještě dobrou půlhodinku ležím na zádech s Arturem jen tak položeným břichem na mém břichu a odhodlávám se k tomu ho sundat. Vincík už spí, Míra už spí, a já koukám do stropu. Zas jsem dostala lekci, kterou si ne a ne zapamatovat. „Choď spát s dětma, kdy to jde! (obzvlášť v šestinedělí)“. 


PODČARNÍK

Zajímá vás více třeba o nošení dětí? Jaký šátek si pořídit, nebo v čem nosit? Sledujte i můj facebookový profil, kde kromě tohoto blogu uveřejňuji i něco naví

Napsal(a) Jana Duco

Štítky blog, Na roztrhání, mateřství, dvě děti,

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: BKM? Cože?NA ROZTRHÁNÍ: BKM? Cože?

NA ROZTRHÁNÍ: BKM? Cože?

úterý, 18. července 2017, 20:48První dny je Artur tak v klidu, v noci tak krásně spinká, až si říkám, že to je fakt pohodička a...

NA ROZTRHÁNÍ: Porod doma a co dál?NA ROZTRHÁNÍ: Porod doma a co dál?

NA ROZTRHÁNÍ: Porod doma a co dál?

úterý, 11. července 2017, 22:00„Božeee, já snad podruhé rodím,“ zavírám oči a čekám až odezní ta bolest. „Tohle zavinování dělohy...

NA ROZTRHÁNÍ: Porod doma? Nikdy...NA ROZTRHÁNÍ: Porod doma? Nikdy...

NA ROZTRHÁNÍ: Porod doma? Nikdy...

úterý, 4. července 2017, 16:00Stalo se Vám, že jste přijely do porodnice a rozběhnuté kontrakce se utlumily nebo dokonce...

© 2011 - 2017 TRIMA CB, s. r. o

Zavřít reklamu

Reklamní sdělení