Budějcká Drbna

NA ROZTRHÁNÍ: Hlava děravá

úterý, 8. srpna 2017, 18:40

„Mali by sme zajsť nechať urobiť Arturovi pas“ říká mi Míra, když vyplňuje doklady k pracovnímu přeřazení do Německa. „No jo, do háje! Ještě, že jsi to připomněl, vždyť bych na to úplně zapomněla.“ Ostatně jako na všechno, co si hned nenapíšu, nebo rovnou neudělám. Od prvního těhotenství je to čím dál horší. Můj mozek zřejmě vysadil určitou část kapacity, aby se následkem mateřství nepoškodil celej.

52. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Porod doma? Nikdy...
53. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Porod doma a co dál?
54. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: BKM? Cože?
55. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ:  Na dvě děti sama aneb lekce první (poněkolikáté)
56. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Tisíc a jeden způsob uspávání dvou dětí

Ano, je to tady, budeme se stěhovat do Německa. Ten čas letí tak rychle, že už se blíží chvíle podpisu smlouvy. Vůbec mi to nedochází. Pořád si myslím, že tam pojedeme snad na prázdniny. A i když budu „pendler“, a budu sem jezdit kvůli kontrolám u doktorky, očkování atd., bude to prostě stěhování se vším všudy. Na čtyři roky jiný domov. Ta představa, že budeme muset zřejmě hledat nájemníky do našeho bytu (vlastníma rukama zrekonstruovaného, prostě srdcovka), mě trošku děsí. Na druhou stranu, věci jsou jen věci, pojďme vstříc novým zážitkům.

Tak zítra zajedeme na magistrát, máš ráno něco?“ chci vyřešit tuhle záležitost hned, protože v září máme letět navíc na dovolenou („kam se vytrácí můj smysl pro pořádek, že jsem na ten pas málem zapomněla?“). „Mám nejakú konferenciu o deviatej, tak keď pôjdeme hneď na ôsmu, bude to v poriadku.

A tak ráno vstáváme, balíme věci, a po ubezpečení se, že mám dost peněz na zaplacení poplatku (ještě, abych musela někam běžet do bankomatu!), vyrážíme na magistrát. Za pět osm se vyvalíme z auta a celá rodina utíkáme pro lísteček, abychom se dozvěděli, že jdeme na řadu UŽ pátí! „Vincíku, až támhle na té tabuli bude svítit tohle číslo, půjdeme na řadu,“ vysvětluji netrpělivému juniorovi a on drží lísteček pevně ve svých rukou. „To je v pohodě, jsou tu troje dveře na pasy, tak to nebude dlouho trvat,“ ujišťuji tak trošku Míru, že to v klidu stihne na devátou do práce, a fotím fotku vstupních dveří, abych ji mohla přidat do blogu. V tu chvíli mi dojde něco strašného.

Já nemám rodný list,“ kouknu zděšeně na Míru, „já nemám vlastně žádný jeho doklad, ani průkazku, ani kartičku pojištěnce, nic.“ To už Míra zvedá vajíčko s Arturem, bere Vincu za ruku a odcházíme pryč. „Promiň lásko, mně to vůbec nedošlo.“ Mlčí. Startuje a jedeme domů. Naštěstí tím směrem není žádná zácpa. „Tak my se ženeme extra včas na úřad, abychom nemuseli čekat a já zapomenu to nejdůležitější,“ jednou mi myšlenky hlavou a chce se mi brečet, protože vidím, jak je Míra vytočenej. „Nech toho,“ zakazuji si slzy a říkám si, že bych se tomu měla spíš zasmát.

I když si myslím, že už se tam vracet nebudeme a zajedu tam prostě jindy sama, jsme celkem rychlí, a tak běžím nakonec pro rodný list, sedám zpět do auta, chytáme zelenou vlnu, parkujeme, mačkáme číslo a ... neuběhne ani minuta a jdu na řadu.

Poprosím rodný list a Vaši občanku,“ informuje mě paní v okénku. „To je ale drobeček,“ kouká na Artura, který spokojeně spí. „Víte, že musí být ale vzhůru, aby mu byly vidět oči, že jo?“ „Trošku jsem to tušila,“ v podstatě mě nezaskočí. To je přece jasný, musí být vidět oči, na černobílé fotce, fotce pěti týdenního miminka, na pas platný pět let. Vyndávám ho, čekám, že se vzbudí a nic. „Arťo, Artísi,“ mluvím na něj, ale nehne ani brvou. „To je jak naschvál. Když to nepotřebuji, tak ho vzbudí kde jaká blbost.“ Zkouším na něj zlehka fouknout a pootevře oči. Přidržuji ho jednou rukou od sebe, abych „nekazila pozadí“ a fotíme. „Zavřel je.“ Hlásí paní v okénku. Kruci. Tak znovu. Asi na třetí pokus to nějak zvládáme, platím stovku (nevím, proč jsem si myslela, že to bude za pět set) a vycházím na chodbu, kde je fronta tak dvaceti lidí. „Ty vado, to jsme to stihli ještě dobře, co?“ a dodávám, že pro pas dítěte může jet bez rodného listu jen debil. „To si píš, že prísť do takej fronty, tak sa na to z vysoka vykašlem,“ (v reálu řekl to horší slovo). Zasmějeme se a všechno je dobrý. 

Pasem to začalo a od té doby je to jen a jen kolotoč. Míra musí odjet do Německa podepsat smlouvu, začít hledat byt, zjišťovat podmínky stěhování atd. atd. A zrovna to vychází v termín, kdy mám jít s Arturem na kontrolu oušek do nemocnice. „To nějak zvládnu,“ říkám mu, když mi navrhuje, abych ho přeobjednala. „Vezmu ho do šátku, pro jistotu dám Vincu do sourozeneckého kočáru a budu doufat, že to stihnu oběhat po ránu, než začne být brutální vedro.“ Ujišťuji sama sebe, že to tak strašný nebude, a doufám, že Vinca nechytne hysterák jako vždycky v ordinaci u doktorky. Pro jistotu zkouším ještě obepsat nějaké kamarádky, jestli by se s námi třeba ráno neprošly a nezůstaly s Vincíkem venku. Ale nikdo nemůže nic slíbit závazně.

Vinco, jdeme,“ velím v sedm ráno a jdeme pěšky směr nemocnice. Artur po pár krocích usíná v šátku. „To je super, to přesně potřebuji,“ kráčím si pozitivně naladěná do slunného dne.  „Vincíku, jdeme do nemocnice, kde budou vyšetřovat Arturovi ouška,“ mluvím na něj do kočárku. „Neeeee,“křičí a já mu hned vysvětluji, že jemu nikdo nic dělat nebude. „Já vím, že se tam necítíš dobře, ale kdybys nešel se mnou, musela bych tě nechat někde samotného, a to by se ti asi nelíbilo,“ pokračuji s vírou, že chápe, co říkám, a bude to v klidu (no tak maximálně nás přeobjednám). „Tobě nikdo nic dělat nebude,“ naposled ho ujišťuji, a když konečně dorážíme na místo, sedí překvapivě jak přibitý. Vysvětluji mu každý krok, který bude následovat, a i když vjíždím s kočárkem přímo do vyšetřovny, ani necekne.

Arťa v šátku prospí celé vyšetření, a když mi lékařka na chodbě osobně předává zprávu, pochválí kontakt tělo na tělo. „Hlavně kojte, to je to nejlepší, co mu můžete dát, to je i lepší než třeba antibiotika,“ usmívá se a já mám vcelku radost z takovéto drobnosti. Hned mi to zlepšilo den. „Vincíku, musím tě moc pochválit, že jsi tak hodnej,“ pohladím ho po vláskách a letmo zkontroluji mističku, kterou třímá v ruce. Ještě mu tam zbývají tři sušené banány (kouzlo). 

Když už jsem tu, mohla bych zajít za pediatričkou,“ napadne mě, když to šlo všechno tak dobře. Kontrolu v šesti týdnech máme sice až za dva dny, ale když jsem naproti. Vytáčím telefon a po ujištění, že není problém, přejíždím silnici a už vkráčím do čekárny. „Vincíku, jestli chceš, zůstaň v čekárně a kresli si,“ dávám mu volbu a on se překvapivě zvedá z židličky a běží do ordinace se mnou. Já jen zírám.

57 centimetrů a 5,19 kg hlásí sestřička hodnoty Artura a já listuji v průkazce Vincíka. Má o půl kila a o cenťák víc, než měl Vinca v jeho věku. „Uf, kam ty nám vyrosteš?

Před ordinací na nás čeká kamarádka Míša s Kristýnkou, a tak ho můžu nechat  chvíli běhat, aniž bych se bála, že se na ním budu muset s kočárem a miminkem v šátku honit. Kristýnka ho pěkně hlídá a poučuje, že se chodí jen po chodníčku. Cesta domů tak utíká rychleji. Jsem ráda, že se trošku unaví. Domů stíháme dojít tak akorát předtím, než nás zlije pot.

Zvládla jsem prohlídku i u pediatry, tak si ji můžeš smazat z kalendáře,“ hlásím hned Mírovi do telefonu a on mi se vzrušením v hlase oznamuje, že smlouva je podepsaná. Ten den si připadám jak super matka (a přitom taková blbost, co?), a tak se i odhodlávám vytáhnout odpoledne obě děti na zahradu a napustit Vincíkovi bazének. Je už sice kolem páté, ale teplo by se dalo krájet. Normálně se těm vedrům s miminkem vyhýbám, ale zase nechci odpírat Vincimu tyhle radovánky. Přesuny jsou sice náročnější, ale vyblbne se a večer padáme znaveni do postele. „Obdivuji všechny matky, které jsou na to všechno samy pořád,“ pomyslně smekám a během vteřiny usnu. 

Když Míra přijede, nadšeně mu oznamuji, že mi skončilo šestinedělí, a že bych měla nějak pořešit antikoncepci. „Hormony do sebe cpát nechci, tak napíšu do Pesarshopu, jestli si na mě udělají čas, a něco tam vyberu,“ mluvím spíš do vzduchu, protože jemu je to v podstatě fuk. Ten by to jel určitě klidně znovu z vostra.

Ak budeš stale takto smrdieť, tak žiadna antikoncepcia nebude potreba,“ tlemí se, a i když se mi snaží dát pusu, odstrčím ho. „Kreténe.“ Ví moc dobře, jak to pocení po porodu nesnáším.


PODČÁRNÍK

Už dlouho slibuji nějaký souhrn toho, jak vybrat šátek na nošení dětí, a i když jsem na odpadnutí a oči mám jak angorák, nějaké základy jsem sepsala a můžete na to kouknout na mé FB strance.

Napsal(a) Jana Duco

Štítky blog, Na roztrhání, dětský pas, úřady, kontrola

Kam dál?

NA ROZTRHÁNÍ: Tisíc a jeden způsob uspávání dvou dětíNA ROZTRHÁNÍ: Tisíc a jeden způsob uspávání dvou dětí

NA ROZTRHÁNÍ: Tisíc a jeden způsob uspávání dvou dětí

úterý, 1. srpna 2017, 21:00Když jsem otěhotněla, jako první mě napadlo, jestli budu i druhé miminko tak moc milovat, jako to...

NA ROZTRHÁNÍ: Na dvě děti sama aneb lekce první (poněkolikáté)NA ROZTRHÁNÍ: Na dvě děti sama aneb lekce první (poněkolikáté)

NA ROZTRHÁNÍ: Na dvě děti sama aneb lekce první (poněkolikáté)

úterý, 25. července 2017, 20:43Stejně jako po prvním porodu, i tentokrát se změna těžiště (a věčné sehnutá hlava při koukání na...

NA ROZTRHÁNÍ: BKM? Cože?NA ROZTRHÁNÍ: BKM? Cože?

NA ROZTRHÁNÍ: BKM? Cože?

úterý, 18. července 2017, 20:48První dny je Artur tak v klidu, v noci tak krásně spinká, až si říkám, že to je fakt pohodička a...

© 2011 - 2017 TRIMA CB, s. r. o

Zavřít reklamu

Reklamní sdělení