Počasí dnes19 °C, zítra20 °C
Pátek 29. března 2024  |  Svátek má Taťána
Bez reklam

Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.

NA ROZTRHÁNÍ: Kde sehnat ducha Vánoc? 

„Co vám má donést Ježíšek? Už jste si něco vybrali? A chceš teda ten mixér?“ Pokládá mi mamka při pravidelných telefonátech stále stejné otázky. A já jí opakuji, že Vánoce jsou to poslední, na co momentálně myslím, protože mám pocit, že už pár dnů jedu na záložní zdroje.

68.DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když jsem na to sama 
69. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Očista do čista
70. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pomalými krůčky do světa non-toxic
71. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: První příkrmy, intolerance a snad končící boj s ekzémem
72. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Ach ta komunikace

„No, jinak dostanete peníze,“ vyhrožuje a já se usmívám. Když vidím ty krabice kolem sebe, je nakupování z dalších věcí to poslední, co chci. V hlavě mám jen to, jak tenhle bordel zlikvidovat, současné věci minimalizovat (kolikrát ještě?), a kdy se pustit do nějaké výzdoby a pečení, aby tu správnou atmosféru Vánoc začal vnímat i Vincík. 

Vlastně ani nevím, kde letos začít. Z mého dětství se mi vybavuje lednice plná těst, která čekala na to, až je vyválíme a budeme z nich vykrajovat různé tvary, ujídání cukroví ze špajzu, z papíru vystřižení andílci na oknech domu, adventní věnec a nějaké to jehličí. Celou atmosféru dokresloval sníh, brusle na hokejce, které jsem nosila na místní „zimák“ (rozuměj zamrzlý rybník) a hlavně, těšení se na den D, doufajíc, že Ježíšek vyslyší naše přání. Ani jsme nemuseli mít dům plný světýlek, Santu na střeše už vůbec ne, a o tom, že se někdo honí za nějakým dárkem jsme neměli ani páru. 

Když jsem byla těhotná s Vincíkem, bylo to poprvé, co jsme měli na Vánoce vlastní byt. Tenkrát mě bavila Velká adventní výzva na stránkách Kuchařky pro dceru. I když jsem někdy nestíhala, pohltilo mě to tak, že jsem každý úkol plnila a náš byt vypadal opravdu vánočně. Ne proto, že by byl předimenzovaný nějakou výzdobou, ale pro tu vůni vanilky, pomerančů, domácích likérů, které jsem uvařila všem z rodiny, a pohody, která kolem toho panovala. Dokonce bylo v lednici i nějaké cukroví. „To bylo super, ale to jsem měla ještě čas,“ říkám Arturovi, který se vedle mě houpe na lehátku. Píšu blog, ale měla bych vysát, vyžehlit, sklidit nádobí z oběda a dalších tisíc věcí z mého pomyslného seznamu v hlavě, ale předpokládám, že ještě než to dopíšu, vzbudí se Vincent, pak bude najednou deset večer a já nebudu mít hotového nic z toho, co se dá opět odložit. Obecně ty dny s dvěma dětma letí dvojnásobně a kromě nich zatím moc věcí nestíhám. A do takového bordelu tahat Vánoce nějak nemám chuť. Ne, že bych potřebovala vyloženě umývat okna, ale ještě jsme se prostě nezabydleli. 

A kde mám v tomhle shonu hledat vánočního ducha? Včera mi došlo, že za dva dny je první adventní neděle a co nevidět i Mikuláš. Nemám ani čím naplnit adventní kalendář, který jsem stihla náhodně koupit v obchodě a slibovala si, jak do jednotlivých okýnek Vincíkovi vymyslím něco speciálního. Ještě to ani nezačalo a cítím se jako špatná matka. Ale jsem tak špatná? Nebo jsem jen tlačená tím, co se „má“? „Tak takhle by to nešlo.“ Kousnu se do rtu, a i když by bylo snazší vypadnout na svátky někam k moři a utéct před nimi (jako to začalo dělat hodně lidí),  já nechci. Chci, aby děti poznaly to, co jsou pravé Vánoce, co k nim patří za vůně, očekávání, ale i odříkání. Prostě jim ukázat ty pravé tradice. A protože Mikuláš je tou nejbližší akcí, otvírám internet a začnu hledat, co je kde za akce (jo, běžně odbíhám od rozdělané práce k něčemu jinému, a pak se divím, proč to dělá Vincent, to jen taková sebereflexní vložka). 

Ani nevím, jak to v Německu na Mikuláše chodí, ale předpokládám, že i kdyby se tu nějaký našel, Vincík by mu prd rozuměl. Naštěstí to netrvá dlouho a jedna známá mi posílá e-mail o Mikulášském setkání Čechů a Slováku ve Stuttgartu. „Tam musíme jet,“ volám hned na Míru a už přemýšlím, co dám vlastně Vincíkovi do balíčku, protože spoustu věcí, ze kterých bych mohla něco upéct, nemáme ještě otestovaných (mluvím o ekzému a naší dietě). Určitě by bylo jednodušší, sáhnout po balíčku plném čokoládových figurek a bonbónů, zavřít oči a dělat, že nevidím, že to jí téměř dvouleté dítě, ale neudělám to. Ne jen proto, že tyhle věci mají k dobré a určitě zdravější čokoládě daleko, ale proto, že se sama musím naučit pojímat svátky trošku jinak. Respektive, tak jak bych měla. Přece jen, Vánoce mají mít nějakou přidanou hodnotu a nemusí být nezbytně plná „prefabrikátů“ s kýčovými postavičkami na obalu. 

A přesně takovými utvrzováními si momentálně způsobuji trošku stres, protože je to pro mě vlastně poprvé. Poprvé, co mám (no jo, máme, ale víte jak, v tomhle se muž jen veze) zodpovědnost za to, jak to nastavíme. Protože tahle šance je jen jedna. Co jim dáme v tomhle věku, to si ponesou celý život. A zrovna Mikuláš je jedním z důležitých svátků. 

„Doufám, že tam bude nějakej dobrej Mikuláš,“ říkám Mírovi, když plánujeme mikulášský víkend, a ten se na mě tázavě podívá. „No prostě doufám, že to nebude jen o čertech,  který tam budou strkat děti do pytle, chci totiž napsat nějaký seznam toho, co se Vincíkovi tento rok povedlo, aby ho Mikuláš pochválil, a taky aby mu trošku připomněl, že některé věci se nedělají. To poslední co totiž chci, je, aby si z Mikuláše odnesl nějaké trauma.“ „S nami sa tiež nikto nemaznal, tak co,“ bagatelizuje Míra moje uvažování a já mám chuť mu říct něco o tom, že jde taky vidět, jaké to nechalo následky. „Prostě bych chtěla, aby od Mikuláše odcházel nadšený a poučený, ne uplakaný a vystrašený. Jsou jiný způsoby, jak ho naučit, aby nedělal věci, který nemá, než strkat ho do pytle a po zbytek roku mu vyhrožovat čertama. To je fakt na hlavu.“ 

„Tak to by bylo,“ ukončím svoje představy o Mikuláši a zahledím se do našeho holobytu. Nějaké dodatečné skříně a komody musíme teprve nakoupit, abych to všechno dovybalila, a to ještě potrvá, takže vím, že s vánoční výzdobou to letos nějak slavný nebude. A jestli upeču něco z cukroví, tak možná jen symbolicky jeden dva druhy, aby si Vincík vymáčkl z těsta nějaký ten zvoneček. Důležité ale je, že už se začínám trošku těšit. Zrovna jsme totiž dodělali lívance, u kterých mi asistoval a byl tak šťastný, že to dělá se mnou, že mě u toho i pusinkoval. To je totiž to nejdůležitější. Nechat je, aby toho byly součástí a správně se na to naladit, aby děti nevnímaly stres, ale pohodu. To jim totiž žádný dárek nenahradí.

Autoři

Štítky Na roztrhání, Artur, Vincík, Mikuláš, Vánoce, Ježíšek, advent, svátek, Německo, Stuttgart

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

NA ROZTRHÁNÍ: Kde sehnat ducha Vánoc?   |  Blogy a komentáře  |  Drbna  |  Budějcká Drbna - zprávy z Českých Budějovic a jižních Čech

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Uložené články mohou používat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.