Budějcká Drbna

Čekali, že se laviny neudrží. Na vrcholu nestanuli

pondělí, 1. prosince 2014, 21:01

Když na konci září vyrazili Budějčáci David Kovařík a Martin Kleštinec s Tomášem Svobodou směr Himálaj, doufali, že budou první, kteří po severní stěně vystoupají na horu Kangchung Peak, respektive Mount Abi. Kvůli nepřízni počasí se jim to však nepovedlo.

Jako neúspěch ale konec přibližně 150 metrů pod vrcholem rozhodně neberou. Sám šestatřicetiletý David Kovařík, jenž je milovníkem dobrodružství, říká, že zážitek nemusí být krásný, ale trvalý a hluboký. A to se mu splnilo.

Davide, jak jste se po příletu zpět domů aklimatizoval?
Ono je té práce naštěstí pořád tolik, že jsem musel skočit rovnýma nohama přímo do pracovního procesu, žádný dlouhý čas na aklimatizaci nebyl. Teď nás čeká realizace Budějovického adventu, takže toho mám dost.

Příprava takové expedice určitě zabere spoustu volného času. Kolik ho to zabralo vám?
Rok. Opravdu rok. Hlavní logistik Martin Kleštinec komunikoval s nepálskou agenturou, která nám pomáhala s „permitem“ (povolení - pozn. autora) na vhodnou horu, jež by se nám líbila a měla takové podmínky, jaké jsme od toho očekávali. Hlavně ale musela být otevřená od Nepal Mountaineering Association, tedy Nepálské horolezecké asociace. Tohle vše muselo zapadnout do jedné velké stavebnice. Martin si máknul. Na mně bylo sehnat nějaké finance, protože ten rozpočet nebyl zrovna malý. Celé to vážně trvalo asi rok, ten poslední měsíc před odjezdem byl navíc nejintenzivnější, kdy jsme doplňovali materiál a naplno se fyzicky připravovali.

Vybrali jste si horu Mount Abi, která leží nedaleko nejvyšší hory světa a už byla několikrát zdolána. Proč jste ale zvolili severní svah, který ještě nikdo nezkusil?
Chtěli jsme prvovýstup, najít si linii, kterou nikdy nikdo neprostoupil. Tato hora to nabízela, byť z jihu několik lidí bylo. Dokonce, a to jsme zjistili až mnohem později, prvním, kdo vystoupal na vrchol, byl Sir Edmund Hillary v rámci přípravy na Mount Everest. Ten je navíc opravdu v dohledné vzdálenosti. Z té severní strany jsme nikde nezaznamenali, že by někdo ve stěně někdy působil.

Jak probíhala samotná cesta do Himálaje?
Nejprve jsme z Prahy museli odletět do nepálského Káthmándú, kde se vyřizovaly určité administrativní záležitosti.

Co to všechno obnášelo?
Především ten „permit“, takže jsme se znovu museli spojit s agenturou pana Nawanga, která ho pro nás již měla připravený. Dále jsme museli vyřešit takzvaný „Garbage deposit“. Ten v praxi znamená, že složíte dvě stě padesát dolarů zálohu jako garanci na svoz veškerých odpadků z hor. A pak jsme si samozřejmě museli obstarat letenky do Lukly (do nepálského města, které je výchozím bodem výprav, nevede silnice, takže se zde musí přistávat na letišti, jež je uváděno jako jedno z nejnebezpečnějších na světě - pozn. autora). Ty nám sice také zařizoval pan Nawang, ale vyzvedávali jsme si je osobně. Poslední věcí, kterou jsme si zařizovali, byl takzvaný „TIMS“ do Národního parku Sagarmatha. To, že máte vstup do parku, je důkladně hlídáno, dokonce i nepálská armáda má po cestě stanoviště, kde jej kontroluje.

Své šerpy jste si také vybírali na místě?
My jsme to pojali tak nějak punkově. Ono v dnešní době fungují všichni tak, že si vezmou přes agenturu průvodce, neboli „guide“, a ten všechno vyřizuje. Standardní turista se prakticky o nic nestará a řeší to „guide“. My jsme na to chtěli jít tím klasickým způsobem, kdy si všechno zařizuješ sám, je nám to sympatičtější a šetří to peníze. Věděli jsme, že když dorazíme do Lukly, tak za plotem letiště budou desítky šerpů. Takže jsme to tímto způsobem obešli a čekala nás šestidenní cesta do Gokya, což byla poslední osada před naším kopcem.

V rámci aklimatizace se stoupá pomalu, čili je to výhodné, tak abychom to neměli tolik obtížné, najali jsme nejprve si šerpy do Namche Bazaru. To je taková nejznámější osada v této oblasti Himálaje. Byli jsme tam dva dny a nechali jsme si tam ty velké svině. On ten batoh má třicet kilo, proto se tomu tak říká. (směje se) A pak jsme je přes další šerpy poslali přímo do toho Gokya. Oni jsou navíc strašně rychlí, takže tam byli daleko dřív než my. (směje se)

Letiště v Lukle je známé svou obtížností pro piloty. Přistává se proti skále, startuje se do propasti. Neměli jste strach?
Vzhledem k tomu, že tam údajně v sezoně přistává na šedesát letadel a je asi jedna havárie za celou sezonu, tak je velké procento, že se to podaří. (směje se) Asi se budu rouhat, ale brali jsme to spíš jako zábavu. Jakmile jsme však opustili letiště a nahrávali jsme si jednotlivá přistání, tak jsme říkali: „Ty jo, to jsou frajeři, ti nepálští piloti!“ Ale nějakou obavu jsme z toho neměli.

Po odchodu z letiště jste tedy mířili pod horu?
To právě začíná ten šestidenní trek do Gokya, a to jsme nebyli ještě pod horou, kde jsme si museli zajistit ubytovací kapacity, takzvané „lodge“. Tu jsme si na tři týdny vyjednali po doporučení místních, takže to bylo i za velmi sympatické ceny. Pak už jsme tam byli jako inventář, protože oni jsou zvyklí, že tam přijdou trekaři, přespí, maximálně jdou na Gokyo Ri, což je kopec vedle. Všehovšudy se tam zdrží tak dva dny. Potom už z toho byla taková rodinná sešlost. Odtud jsme chodili pod horu. Nejprve se podívat dalekohledem, nafotit si stěnu a potvrdit si to, co jsme měli nastudované z fotek, podumat nad tím výstupem, jestli jej máme dobře vymyšlený... Pak jsme se vrátili znovu pod horu, tentokrát postavit základní tábor, neboli „base camp“. Potřetí jsme šli lézt nahoru a počtvrté zbourat „base camp“. Tuhle cestu přes ledovec Ngozumba jsme šli sutí čtyři hodiny před cyklónem, šest hodin po cyklónu. Ke konci jsme tu otravnou cestu opravdu nenáviděli. (usmívá se)

Kolik dní potom trval ten výstup ze základního tábora?
Nám se to podařilo trefit, protože jsme čekali, že nahoru polezeme tři dny, a to se nám potvrdilo. I kdyby se povedlo vystoupat až nahoru, tak by to byly bývaly tři dny.

Kdo z vás přišel s tím zastavením výpravy na vrchol?
Tady jsme se asi vzácně shodli, že ten konec je opravdu nebezpečný. Nikomu se nám do toho nechtělo. Rozdílné názory jsme měli na sestup, já jsem asi nejvíce orodoval za využití záchranné služby.

Jak to v té oblasti při cyklónu Hudhud obecně vypadalo?
Zrovna nedávno jsem mluvil s klukem, který byl v Nepálu vloni, potkal je podobný cyklón a šlo jim o kejhák, jelikož byli v centru dění. A ten čirou náhodou v tu dobu na internetu zaznamenal, že se v Indickém oceánu tvoří cyklón a jde na sever. Celé mu to secvaklo a byl první, který se o to zajímal. My jsme od něj dva dny předem měli zprávu, že se něco děje. V horách mezitím nikdo nic netušil. Takhle náhodně vlastně přišla první informace. Navíc v Gokyu je velmi zvláštní přístup k internetu, takže jsme naštěstí díky síle signálu vypátrali, co se asi jako děje. Cyklón k nám přišel 15. října, a kdybychom dodrželi původní plán výstupu, tak jsme ten den nastupovali. Takže to přišlo akorát. Naštěstí byl hlavní pás cyklónu přibližně dvě stě kilometrů od nás, zasáhl třeba Annapurnu. A nás to je „lehce“ lízlo. Změnil počasí, jeden den lehce sněžilo, druhý den více, napadlo tak čtyřicet až šedesát centimetrů, což není moc. Ale těžko říct, co se přesně dělo v horách, protože když jsme přišli do základního tábora, že půjdeme lézt, tak stany byly zničené. V Gokyu jsme se tak při cyklónu flákali o čtyři dny déle.

Neodradilo vás to úplně od celé akce?
My jsme podle předpovědi nevěděli, jak to dopadne. Předpokládali jsme, že nás to jen lehce zasáhne a napadne několik desítek centimetrů sněhu. To se nakonec potvrdilo. A v tom Gokyu, které je schované mezi horami, žádný cyklón vlastně nebyl. Ale v tom základním táboře být musel. Proto jsme to brali stylem: „Hele, sněží.“ Měli jsme dostatečnou časovou rezervu, takže jakmile napadlo, tak jsme se rozhodli, že ještě dva dny počkáme. Dva dny po cyklónu jsme teprve vyráželi pod stěnu, to je první den, čtvrtý den jsme začali lézt, a až šestý den jsme byli v těch vrcholových partiích. A pod tou stěnou jsme viděli nějaké vysypané laviny. Říkali jsme si proto, že bude klid, jelikož ty vrcholové pasáže byly poměrně dost příkré a ty laviny by se tam neměly udržet. Jenže ony se tam udržely.

Bavili jste se o tom počasí i s místními?
Jasně. Ale nevím, ti Nepálci to asi takhle nevnímají. Pro ně to není nic neobvyklého.

Když budeme brát, že je to nedokončený prvovýstup, máte v plánu jej dokončit?
My jsme se o tom ještě pořádně nebavili. Napsali jsme Lindsay Griffinovi, jehož agentura zaznamenává veškeré prvovýstupy. V tomto ohledu je tam náš záznam, že je prvovýstup uskutečněný. Podle mého ho spíš dokončovat nebudeme. Taková akce je natolik časově náročná, že raději vyrazím někam jinam na jinou horu.

Zpátky do stejné oblasti?
Za mě ne. Nevím, jak kluci. Možná Martin. Tomu, když by se někdy povedlo dát dohromady další expedici, tak by chtěl na vyšší horu. Já bych naopak chtěl do jiné destinace, láká mě Peru nebo Bolívie. Myslím, že už asi nenajdeme společný průsečík.

Ještě jsme se nebavili o přírodě jako takové. Jak vypadá ta nepálská?
Samozřejmě absolutní nadšení z toho, že vidíte Mount Everest, Čo Oju, Ama Dablam, což není tak vysoká hora, ale je natolik nádherná, že by se na ni dokázal člověk dívat celý den. A vůbec ta atmosféra té krajiny, lidí, ženoucího se stáda jaků proti nám na visutém mostě... Tyhle zážitky jsou prostě super. Jediné, z čeho jsme byli trochu zklamaní, ale to tak úplně nejde říct, protože jsme toho byli součástí, byl právě přehršel těch turistů. Než jsme se oddělili z takzvaného „Everest trail“, kterým se jdou všichni podívat přes Namche Bazar na Mount Everest do základního tábora, tak lanovka byla oproti tomu liduprázdná. To je naprostý masakr, co se tam děje. Jak je tam navíc hodně ubytovacích kapacit, tak už pro plnoštíhlého Američana není problém to ujít, protože mu šerpa nese batoh, „guide“ mu všechno zařídil a on to má tři kilometry někam dojít. A jen se dívá. Dnes už je to přístupné komukoliv.

Ale když jsme se v Namche Bazaru oddělili směr Gokyo, kde to není asi tak turisticky zajímavé, tak jich tam byla desetina. Horolezce jsme však nepotkali, všechno jenom trekaři. V podstatě jsme věděli pouze o jedné skupině, která stoupala na kopec vedle, a to nám strašně moc lichotilo, protože ji vedl Simon Yates, legendární britský horolezec. Kdo bude znát knihu a film Touching the Void, česky Pád do ticha, tak je to založené na jeho skutečném příběhu. V peruánských Andách se kolega Joe Simpson, který knihu napsal, nešťastně zranil a dostal oba dva, spojené jedním lanem, do ohrožující situace. Yates musel přeříznout lano, Simpson spadl do ledové soutěsky a se zlomenou nohou se po čtyřech dnech doplazil do základního tábora. A právě ten samý Simon Yates vedl expedici ve stejnou dobu na vedlejší kopec.

Jaký nejsilnější zážitek si z cesty na vrchol Mount Abi odnesete?
Asi každý z nás by řekl něco jiného. Pro mě osobně byly něco výjimečného bivaky (vybudovaný nouzový příbytek v horách - pozn. autora) ve stěně. Bylo to pro mě něco nového, nikdy jsem nebyl takhle vysoko, takže když jsem byl v téměř šesti tisících metrech a kopal si ve sněhu díru, ve které jsem spal, tak to bylo něco neuvěřitelného. Za mě rozhodně bivak, v pozitivním slova smyslu, byť ten první byl otřesný. Druhý byl velký skoro čtyři metry čtvereční.

Foto: Martin Kleštinec

Článek byl vybrán do sekce To nejlepší z Drbny u příležitosti pátých narozenin Budějcké Drbny. #tonejlepsizdrbny

Výhledy z ložnice směr Rolwaling

Horolezecká expedice Mt. Abi do Himálaje

pondělí, 1. prosince 2014, 21:00

Mount EverestDavid Kovařík a prsatá DášaVýstup nahoru

Kam dál?

Ozval se! Statečným mladíkem z MHD je SvjatoslavOzval se! Statečným mladíkem z MHD je Svjatoslav

Ozval se! Statečným mladíkem z MHD je Svjatoslav

pátek, 14. listopadu 2014, 09:05Když jela minulý týden v neděli linkou budějcké městské hromadné dopravy číslo 9 z Pražské třídy...

Jediná kapka ho stála barmanský titul mistra světaJediná kapka ho stála barmanský titul mistra světa

Jediná kapka ho stála barmanský titul mistra světa

středa, 5. listopadu 2014, 15:38Milan Mriglod. Tohle jméno si zapamatujte. Možná ani nevíte, že se s ním dost často setkáváte....

„Goodbye Oil, Welcome Electric!“ Jihočech přivezl Teslu S„Goodbye Oil, Welcome Electric!“ Jihočech přivezl Teslu S

„Goodbye Oil, Welcome Electric!“ Jihočech přivezl Teslu S

pátek, 19. září 2014, 17:20Blížíte se na parkovišti ke svému plechovému miláčkovi a máte zvláštní pocit. Za vašimi zády se...

© 2011 - 2017 TRIMA CB, s. r. o

Zavřít reklamu

Reklamní sdělení