Díky Veronice Pospíšilové postavili v Kambodži školu

Všechno začalo před dvěma lety v listopadu 2012, kdy se Veronika dostala do Kambodži na jihovýchodě Asie vůbec poprvé jako turistka. Měla možnost si prohlédnout věhlasný chrám Angkor Wat zařazený na seznam světového dědictví UNESCO, navštívila plovoucí vesnici na jezeře Tonle Sap a díky náhodnému setkání s řidičem tuk-tuku (motorka s vozíčkem fungující jako místní taxi) uviděla i jeho rodnou vesnici Bantayrersey, nacházející se 25 kilometrů od města Siem Reap. A právě tam poznala rozdíly mezi městem a vesnicí, které jsou v této části zeměkoule naprosto markantní.

„Velké město nemá s uspořádáním tamního světa nic společného. Znala jsem Vietnam, ale tohle pro mě bylo šokující. Do té vesnice nejezdí autobusy, vede tam jen prašná cesta, a tak lidé jsou naprosto odtržení od civilizace, nemají elektřinu, kvůli nedostatku vody není samozřejmé se napít, místní děti nikdy neviděly bílého člověka... Když jsem jim nabídla bonbóny, vůbec netušily, co to je. Jsou jen další pracovní silou, a pokud by začaly jezdit do školy, která je odsud vzdálena několik kilometrů, jejich rodina by přicházela o peníze. Poprvé v životě jsem si začala uvědomovat, jaké my tady máme obrovské štěstí, když nám vlastně nic nechybí,“ popisuje Veronika Pospíšilová své postřehy z první návštěvy Kambodži, kam se za několik měsíců znovu vrátila jako studentka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v rámci svého stipendia ve Vietnamu na terénní výzkumy.

Jak se vůbec přihodí, že studentka budějckého Biskupského gymnázia jede studovat tak daleko od domova a chce se podívat zrovna do Kambodži?

„Po gymplu jsem odešla do Prahy studovat bakalářský obor Etnologie se specializací vietnamistika a dál jsem pokračovala ve stejném oboru magisterským programem. Už při mé první návštěvě Vietnamu v roce 2010 jsem měla v civilizovaném městě možnost tři měsíce vyučovat vietnamské studenty češtinu. Dvě hodiny dopoledne, dvě hodiny odpoledne, to všechno bez jakékoliv pauzy. Tak velký zájem o vzdělání tamní lidé mají. Pokud jde o Kambodžu, vždycky mě lákal indický vliv, a protože tahle země je taková malá Indie, chtěla jsem se tam jednou podívat. Povedlo se mi to během půlročního stipendijního pobytu ve Vietnamu předloni na podzim. Navíc můj tatínek inklinoval k východní kultuře, takže to máme předurčené v rodině.“

Po své premiérové návštěvě jste se tam ale plánovala vrátit...

„Vloni v únoru za mnou měla přiletět maminka a chtěla Kambodžu také vidět. Jelikož jsem už věděla, jak to tam chodí, začala jsem oslovovat lidi v Čechách, aby mi pro děti poslali hračky, pastelky, omalovánky, tedy věci, které samy nikdy neviděly. Když jsme do té vesnice vloni s mamkou přijely, ptaly jsme se pana starosty Chea Chi, co by místní nejvíc potřebovali, kdybychom se tam náhodou ještě někdy vrátily. Čekala jsem, že řekne třeba léky, injekce nebo nějaké pomůcky do školy. On ale řekl, že chtějí školu, protože ta nejbližší je odtud pět kilometrů. Cestováním by byly děti ohroženy jednak horečkou dengue a malárií, ale také v období dešťů, které tam trvá od dubna do října, by se tam z vesnice kvůli záplavám ani nedostaly.“

Jaká byla vaše reakce?

„S mamkou jsme se na sebe jenom podívaly. Starosta řekl, že by stavba mohla vyjít na 25 tisíc dolarů, tudíž bych musela sehnat půl milionu korun. Do té doby jsem neměla žádné povědomí o tom, jak fungují neziskové organizace, po návratu do Čech jsem se ale vrhla do práce. Začala jsem oslovovat firmy, pořádat benefiční koncerty, různé zkrášlovací akce, prodávat náramky s polodrahokamy a přívěsky ve tvaru hvězdice, jelikož jsme občanské sdružení pojmenovali Hvězdice, v Modrých dveřích se prodával zázvorový čaj s desetikorunovým příspěvkem na Kambodžu, na svatbě vydražili podvazek za 20 tisíc a peníze mi potom dali… Razila jsem heslo ‚Pomoz i ty postavit školu v Kambodži‘ a chtěla lidem ukázat, že to není jen nějaký další tunel, kterým tečou peníze do našich vlastních kapes, ale budou věnovány konkrétním dětem. Nechtěla jsem proto nikoho zaměstnávat, členy občanského sdružení jsem já společně s mojí mamkou a bráchou. Založila jsem dva transparentní účty, korunový i dolarový, a nosila do banky každou padesátikorunu, kterou mi lidé věnovali.“

Byla jste při shánění peněz úspěšná?

„Nastřádat prvních sto tisíc trvalo poměrně dlouho, myslím od dubna do listopadu. Neměla jsem nic, o co bych se dokázala opřít, přitom jsem nechtěla v žádném případě připustit, aby se ten projekt vlekl několik let. Když jsem na konci letošního ledna měla vybráno asi 350 tisíc, rozhodla jsem se, že do Kambodži za každou cenu odjedu, aby se postavila aspoň část školy. Mezitím jsem však oslovila několik dalších firem, že mi schází ještě část dofinancovat, a ono se to díky nim povedlo. Takže při odletu jsem měla minimálně příslib, že peníze na účet dorazí.“

Co následovalo? Realizaci stavby v zemi vzdálené několik tisíc kilometrů od České republiky si popravdě nedokážu dost dobře představit...

„Přestože tamním lidem věřím víc, než těm u nás, nechtěla jsem všechny peníze odevzdat starostovi. On do té doby učil děti u sebe doma, takže jsem neměla důvod jej podezírat, že si za ty dolary postaví svůj vlastní dům. Pořád tam ale figurovalo moje jméno a raději jsem chtěla mít nad vším kontrolu. Ještě během ledna jsem se sešla se zřizovateli několika neziskovek, aby mi poradili další postup. Říkali, že mám sumu rozdělit na tři části a zaplatit z nich českého projektanta, české stavbaře a materiál. To jsem ale v žádném případě nechtěla. Proč bude dělat projekt kambodžské školy někdo odtud, když oni tam mají své vlastní vize? Proč poletí do Asie zedníci z Čech? Mým cílem bylo podpořit jejich ekonomiku a trhy, zaměstnat místní lidi. A protože khmérštinu neumím, jako prostředník mezi mnou a vesnicí celou dobu fungoval řidič tuk-tuku Lucky, který se od našeho prvního setkání stal mým nejlepším kambodžským kamarádem. Když jsem tam na konci ledna přijela, prvních čtrnáct dní probíhala jednání o tom, jak se budou jednotlivé fáze stavby hradit, vybíral se vhodný stavbyvedoucí, podepisovaly se smlouvy a řešili jsme poslední detaily. První peníze byly předány 10. února a hned druhý den přivezli stavební materiál. Po týdnu práce byly vykopány základy a v půlce června školu dokončili. Šlo to lépe, než jsem čekala. Celou dobu jsem dostávala fotky, jak stavba roste. Na začátku října jsem jela do Kambodži na slavnostní otevření školy, kterého se zúčastnili i lidé z ministerstva vzdělávání. Naším posledním úkolem bylo sehnat sešity a další pomůcky, aby tam mohl 1. listopadu začít nový školní rok.“

Kolik dětí bude školu navštěvovat?

„V Bantayrersey žije 180 rodin, které mají kolem sta dětí. Některé jsou ale ještě příliš malé, takže ve škole zatím otevřeme dvě třídy a jedna místnost bude fungovat jako knihovna. Tím, že se postavila škola, však pro mě tenhle projekt nekončí. Ministerstvo nám poslalo dvě učitelky, které mají plat dvacet dolarů měsíčně, takže je hodlám podporovat, aby výuka za něco stála. Stejně tak mě zajímá, co s těmi dětmi dál bude, aby jim vzdělání skutečně zajistilo lepší budoucnost, což v Kambodži opravdu platí. V roce 1979 totiž Rudí Khmerové vyvraždili veškerou vzdělanost, o život tehdy přišli lidé, kteří měli hladké ruce nebo brýle, protože nepracovali fyzicky a byli chytří. Moc dobře vím, že nezachráním celou Kambodžu, ale podpořit jejich vzdělanost smysl určitě má. Pokud vím, tohle je jeden z mála českých charitativních projektů v téhle zemi, jinak tam převažují donátoři ze Spojených států nebo Austrálie.“

A co nějaký další projekt, neláká vás?

„Díky tomu, že moje mamka je doktorka, vznikl nápad postavit ve městě kliniku s pojízdnou sanitkou, která by za chudými obyvateli vesnic dojížděla. Umírá tam totiž plno lidí jenom kvůli tomu, že nemají možnost jet do nemocnice nebo se za nimi lékař nedostane. Zatím si netroufám říct, jestli do toho půjdeme, školy jsem se ale taky bála a dneska stojí. Uvidíme. Každopádně se chci i nadále angažovat ve vzdělávání tamních lidí a podporovat jednotlivé rodiny, protože už mi pár kamarádů v Čechách říkalo, ať jim vyberu jedno konkrétní dítě, které by na dálku sponzorovali.“

Koncert pro Emila Pospíšila

Emil Pospíšil, tatínek Veroniky, býval známým českým folkařem. Před několika dny však uplynulo dvacet let od jeho smrti. Veronika se proto rozhodla sezvat do Budějc jeho kamarády, se kterými vystupoval na jednom pódiu, aby na Emila Pospíšila společně zavzpomínali.

Benefiční koncert se uskuteční už tuto sobotu od 18 hodin v Café klubu Slavie a vystoupí na něm Vláďa Merta, Dáša Voňková, Petr Lutka a Olda Janota. „Svou účast původně přislíbil také Karel Plíhal, nakonec ji ale musel ze zdravotních důvodů zrušit. Poslal nám tedy alespoň zdravici, kterou budeme promítat na plátně, stejně jako dokument o taťkovi. Byli jsme v kontaktu i s Jarkem Nohavicou, ten je však bohužel zítra pracovně zaneprázdněn,“ dodala Veronika Pospíšilová.

Připraveno bude drobné veganské občerstvení a veškerý výtěžek z dobrovolného vstupného bude věnován na vybavení školy v Kambodži. To všechno do sebe zapadá, jelikož Emil Pospíšil byl - jak už bylo zmíněno v rozhovoru s jeho dcerou - vyznavačem východní filozofie, hrával na sitár (drnkací hudební nástroj populární v severní Indii), propagoval zdravý životní styl a podporoval tematiku záchrany planety.

„Nechci po lidech, aby přestali jíst maso. Stačí, když se díky sobotnímu večeru zamyslí nad fungováním potravinových řetězců a třeba zkusí spotřebu masa omezit. Plno mých známých tvrdí, že by bez masa umřeli. Sama jsem vegetariánka, nikdy jsem ho nejedla a cítím se naprosto v pohodě,“ usmála se stále ještě studentka, která pokračuje na Univerzitě Karlově doktorským studium Etnologie.

Svou budoucnost ale prý Veronika Pospíšilová neplánuje a nechá se unášet životem. „Od ledna mám další čtyřměsíční stipendium ve Vietnamu, kde musím zvládnout výzkum k disertaci. Zároveň budu zvažovat, zda přijmu pracovní nabídku v jedné tamní firmě a usadím se. Musím přiznat, že se mi v Asii žije lépe. Jsou tam usměvaví lidé, kteří bydlí na metru čtverečním a jsou šťastnější, než čeští milionáři. Vládne tam taková pozitivní atmosféra plná energie. Návraty zpátky jsou pro mě čím dál tím těžší. Nechci ale předbíhat, cesty osudu jsou nevyzpytatelné,“ dodala mladá žena, pro níž se Asie stala druhým domovem.

Foto: archiv Veroniky Pospíšilové a Zuzana Čalounová

Článek byl vybrán do sekce To nejlepší z Drbny u příležitosti pátých narozenin Budějcké Drbny. #tonejlepsizdrbny