Mexico, svět plný barev

Myslela jsem si, že České Budějovice jsou mi souzené, studovala jsem tam, pracovala, našla lásku, bydlela. Už to vypadalo, že jakási moje intuice, že v České republice žít nebudu, byla špatná, jenže já opravdu věřím na osud, a tak se to stalo.

Dnes jsem v Mexiku, a to i přesto, že svůj sen o vysokých palmách s kokosy a azurově modrém moři jsem si splnila už v době, kdy jsem studovala. Nejsem tu za vysněnými plážemi. Jsem tu, abych mohla být se svojí láskou. Jsem tu, protože už se mi nechtělo spěchat. Opustila jsem práci, byt, přátele, domov, protože jsme mladí a neměli bychom usínat sami.

Když přítel dostal nabídku jet na tři roky do města Toluca de Lerdo v Mexiku, byla jsem zrovna přijata v první práci. Nebyli jsme spolu dlouho, a tak jsem mu nechtěla bránit a sama jsem chtěla získat nějakou praxi. Říkám to proto, abyste věděli, proč jsem neodjela dřív.

Co vám budu povídat, bylo to těžké, jste čerstvě zamilovaní, pobláznění a najednou vidíte jen písmenka, obrázky, video na Skypu. Práce byla ale super, potkala jsem tam pár skvělých lidí, měla jsem čas na sebe… rok a půl utekl více méně rychle. Rok a půl, kdy jsme se stihli, mimo jiné, potkat dvakrát v Mexiku a jednou na Kubě. Věděla jsem trošku, do čeho jdu, ale ... když jsem se poprvé vzbudila 9. ledna 2012 v naší mexické posteli a přítel byl v práci, začalo mi teprve docházet, že jsem nepřijela na dovolenou. I krabice, které čekaly na vybalení, hovořily jasně. Velký respekt z venkovního světa mi dovolil první dny vyjít jen na střechu pověsit prádlo, a to i přesto, že jsem to tu už trošku znala. Nikdo mě tentokrát za ruku vzít nemohl, alespoň přes den ne.

Říká se, že Toluca je celkem klidné město, nikdo si nikoho nevšímá, ale já tu vyčnívám z davu, jsem tu pro ně güerita (světlovláska, nebo tak trochu běloška), a to tu pocítíte rychle mezi obyvateli tmavší pleti s černými vlasy. Po týdnu jsem se rozkoukala, rozposlouchala, kulturně rozvášnila a není to ani dva měsíce a nebýt toho respektu (který je třeba udržovat), tak to tu miluji.

Když se mě někdo zeptá, co Mexico, jak se mi tu líbí, je těžké hned odpovědět. Je toho tu tolik, tolik věcí, které vás oslovují, že nevíte, čím byste začali, co byste zmínili, protože svým způsobem tu najdete to, co u nás, ale všechno na vás dýchá úplně jinou atmosférou. Všímáte si tu detailů, kterých byste si třeba běžně nevšimli, protože byste buď spěchali do práce, nebo z práce, nebo nakoupit, nebo do fitka... Tady nespěchá nikdo nikam. Všichni mají čas, i malé stánky najdete ještě v osm otevřené. Lidé jsou tu ve většině případů milí a vstřícní, až přestáváte skoro myslet na to, že by mohli někteří z nich dělat věci, o kterých se dozvídáte ve zprávách. Každý se na vás usmívá, každý je rád, že pracuje, nikdo vás nevyhodí z obchodu pět minut před zavíračkou, nikdo se nehádá, nikdo si nestěžuje.

Člověk si tak rychle zvykne na svět „bez pravidel“, že se už po dvou měsících skoro nedivím, že se sem spousta lidí, co tu bydleli, chce vrátit zpět. Neříkám, že to bude náš případ, mám ráda svým způsobem systém, ale představte si to. Ráno vstanete a jdete na autobus, někam na ulici po směru, kterým by měl jet ten váš, po cestě si koupíte misku plnou čerstvého ovoce od nějaké señory, nebo tortu (plněná houska), nebo na počkání udělaný zeleninovo ovocný koktejl „al gusto“. Mávnete na řidiče autobusu, na kterém je kromě čtvrti, kam jedete, napsáno i dalších milion částí města, kterými projíždí (což je víc než trochu matoucí), a už se natřásáte snad v padesát let staré městské dopravě.

Když to tu neznáte, je to trošku adrenalin, protože se někdy stane, že nejede úplně tam, kam si myslíte, a skončíte trošku jinde. Většinou ale cestujete za krásného slunečného rána, což umí zvednout náladu tak, že je vám jedno, že budete muset ujít o dva kilometry víc pěšky, že přijdete někam o půl hodiny později (protože každý chodí později). Všude ty barevné domečky a panímámy s pojízdnými stánky s homemade tacos, kukuřicí, bramborovými lupínky... kochám se, kochám a srovnávám.
Práci jsem si tu ještě nenašla, chodím ale na kurz fotografie a španělštiny, zatím mě živí přítel, což mně, lehce emancipované ženě, dělá lehce problém , ale jsem emočně naplněná. Mám pocit, že bych vydržela na místním trhu hodiny a hodiny a zjišťovala, co je tohle za zeleninu, co je tohle za ovoce, z čeho dělá ta paní tu černou placku, proč se tu jí zelená rajčata, proč meloun není melón ale sandía a proč nikdo nemluví anglicky.

Mexičané jsou obecně rádi, když se i největší tupec snaží mluvit španělsky, protože oni anglicky moc neumí (kromě turisticky atraktivních oblastí a vzdělanějších lidí). Já zas neumím ještě moc španělsky, takže oceňuji, když vydrží poslouchat, než se dopracuji k tomu, co vlastně chci. A já bych chtěla všechno... hlavně ochutnat. Na kombinaci chilli (všech druhů) a limety si tu zvyknete rychle, protože jsou součástí snad všeho, stejně jako kukuřičné placky (kterým jsem ale na chuť ještě moc nepřišla).

Co mi tu chybí, je náš český chléb, ale to vám bude chybět nejspíš všude v cizině, a co jsem se tu naučila pít, je Clamato. Hmmmm, muy rico... představte si rajčatový základ pro bloody merry, trošku vostřejší, rozmixovaný s trochou řapíkatého celeru, a to vše zalité pivem typu Corona do skleničky s okrajem namočeným do směsi štiplavého, sladko-slano pálivého koření. Hrozná představa, co? Ale je to boží.

Co mi naopak chybět nebude, je být pořád na pozoru. Jestli za vámi někdo moc dlouho nejde, jestli si vás někdo moc neprohlíží, jestli je ten člověk v metru jen zdrogovaný, nebo se vyptává záměrně na tak blbé otázky, a proč zrovna vystupuje ve stejné stanici a sleduje vás. Pocit, že každý nosí po kapsách nůž, není taky moc příjemný.

Jednou se stalo, že jsme šli na karnevalu v davu lidí, v davu plném mladých neohrožených Mexičanů, kteří chtěli vyloženě provokovat. Někdo před námi se neudržel (nebo ho snad chtěli okrást, neviděla jsem), a spustila se rvačka. Jeden vytáhl nůž, a to už jsem místo couvání začala utíkat pryč s davem. Jak kdyby se jim zatmělo, lidi nelidi, máchne rukou a je někdo zraněný. Nestalo se nic, ale i kdyby, asi by to nikdo neřešil.

I tohle vám však dokáže zkazit večer a vůbec dojem z Mexika. Neumím si představit, že by to byla pistole, a třeba mířená na vás. V ulicích sice potkáte na každém rohu policii, ale ve většině případů máte pocit, že jsou tu jen na oko. Na druhou stranu, lepší než vůbec.

Koukám, že skáču z jednoho tématu na druhé, ale jak jsem řekla, to je Mexiko, nevíte kde začít, nechcete na nic zapomenout, ale nejde to, je to velká rozmanitá země, co do struktury, to do kultury. Jsem tu v podstatě ještě dítě v plenkách, které nic nezná. V souhrnu se ale dá říct, že je to dnes už země relativně bezpečná, když víte, kam nechodit, kterým místům se raději vyhnout, když umíte držet emoce na uzdě, kdy je třeba.

Je tu neskutečné přírodní a kulturní bohatství, od sopek, mayských rezervací, přes stříbrné doly, džungle až po prosté domečky všech barev, které obklopuje dobytek. Najdete tu hory, pláže, památky. Na jedné straně si můžete hladit velryby, na druhé rejnoky, dýchat horský vzduch, nebo tropické dusno.

Dá se říct, že tu najdete, cokoliv chcete. Mít tak dva životy, abychom to stihli všechno vidět. Pokud budete mít možnost, neváhejte, kupte letenku a přijeďte. Ne ale na Cancún, tam to pravé México opravdu nepoznáte.

Pokud vás zajímá víc o životě v Mexiku, sledujte pravidelně můj blog. Anebo se jednoduše ptejte! Otázky posílejte Budějcké Drbně na adresu redakce@budejckadrbna.cz a já se vám pokusím co nejdříve odpovědět.

Muchos besos!

Napsala Jana Hnízdilová, www.johhanis.blog.cz