„Už nikdy nechci do Itálie!“ říká mladý poutník

Ladislav Zibura podnikl první pouť minulý rok, kdy se vydal do španělského Santiaga. Tentokrát se rozhodl vyjít od prahu svého domu do Věčného města, tedy do Říma. Cestou překonal přes 1400 kilometrů. Pěšky šel 37 dní, z toho strávil 14 hodin denně na nohou.

Budějcká Drbna mladého poutníka vyzpovídala a přináší zajímavý a inspirující rozhovor.

Kde jsi přespával a čím ses stravoval?

„Přespával jsem tam, kde se dalo - v lesích, na polích, pod jakoukoli střechou, která se našla, v případě potřeby občas pod stanem. Nejzajímavější místa byla například dosud nevyužívaná odpadní trubka, únikové schodiště krytého parkoviště, rozestavěný dům, čerpací stanice či skladiště zboží u supermarketu - jak jsem v noci zjistil - střežené psem.

A čím jsem se stravoval? To nezáleželo na mě, ale na majitelích supermarketů. Má strava se totiž skládala především z toho, co zrovna bylo ve výprodeji. A taky z pesta - poslední tři týdny jsem nevečeřel nic jiného než těstoviny s pestem.“

Kudy jsi šel? A jak ses dopravil domů?

„Z Budějovic jsem zamířil přes lipenskou přehradu k lyžařskému středisku Hochficht a odtud do Passova. Tam jsem se napojil na Innskou cyklostezku, která mne dovedla až do Innsbrucku. Alpy jsem překonal Brennerským průsmykem a v Itálii dále pokračoval jediným možným způsobem - po silnicích po ose Bolzano, Brixen, Trento, Verona, Bologna, přes Apeniny do Florencie, z Florencie do Sieny a odtud, částečně již po staré poutnické stezce, do Říma.

Domů jsem jel nakonec autobusem, protože vyšel zdaleka nejlevněji. Cesta dohromady trvala krásných 26 hodin - a ti uličníci po cestě z Říma do Brna udělali dohromady jen tři zastávky.“

Zpočátku jsi říkal, že si s sebou vezmeš notebook. Jak tohle rozhodnutí dopadlo? Měl jsi nějaké jiné technické vymoženosti?

„Notebook jsem si s sebou nakonec opravdu sbalil. Byl jediným komfortem, který jsem si chtěl přes veškerou snahu ušetřit váhu dopřát - pro možnost plánování cesty, zálohování fotografií, psaní deníku. Když jsem svůj dvacetikilový batoh konečně vytáhl na Kleť, bylo mi už jasné, že něco musí pryč. Nakonec to odnesly notebook, baterka, část věcí na vaření a kniha. Vše jsem si odložil v Krumlově u kamarádů Michala Kubaly, člověka, který mi byl až do Innsbrucku v putování věrným druhem.“

Narazil jsi po cestě na nějaké nástrahy, nebezpečí či jen něco, co tě hodně překvapilo?

„Hodně mě překvapilo, že Italové naprosto běžně olizují lžičku od kávy. Přijde mi to nechutné. Nepříjemný zážitek byl také, když mě přehlédl řidič auta a od srážky mě zachránilo jen to, že jsem třemi skoky dozadu ustoupil o šest metrů, což doteď nechápu, protože s krosnou člověk dozadu neudělá ani krok. Klidně bych si odpustil i noční setkání s hlídacím psem, který se přišel podívat, kdo že to leží ve spacáku u skladu, který má hlídat. Vlastně i osmihodinová alpská bouřka, kterou jsem přečkal ve stanu, patří k zážitkům, bez kterých bych se obešel. Jinak jsem si, vyjma několika dalších epizodek, připadal velmi bezpečně.“

Kolik kilometrů jsi denně ušel a jakým nejčastějším terénem?

„V Německu jsme s Michalem chodili okolo 35 kilometrů denně, a to veskrze nekonečnými rovinami podél řeky Inn. V některých úsecích opravdu byla vrcholným zpestřením zatáčka - a na tu člověk čekal třeba hodinu. Poměrně dlouho pak cesta vedla alpskými údolími. Když jsem v Innsbrucku osiřel, začal jsem chodit o něco více, obvykle přes 40 kilometrů denně. V Itálii se krajina až překvapivě často měnila, bohužel toho však okolo silnice nebývá tolik k vidění.

Přesto jsem navštívil celou řadu měst, za kterými míří turisté z celé Evropy. A právě tato města pro mne byla ohromným zpestřením. Moc se mi líbilo také v Apeninách. Je to nádherné pohoří plné políček v kopcích, osamělých lesíků a upravených luk. Jen terén je mnohem náročnější než při přechodu Alp - více než 100 kilometrů prakticky neexistuje nic jiného než mnohastupňové stoupání či klesání.“

Čím je ti tahle pouť nejpřínosnější?

„Rád říkám, že pouť je nejkrásnější tehdy, když ji člověk plánuje a když na ni vzpomíná. Tu realitu opravdu z většiny tvoří dřina a únava. To, které zkušenosti jsou mi opravdu užitečné, se ukáže až zpětně. Sám ze své pouti do Santiaga čerpám dodnes a mnohokrát se mi vybavila zdánlivě banální vzpomínka z pouti, která mi v daný okamžik dala potřebnou odpověď.

Každopádně jsem dostal příležitost bavit se s ohromným množstvím zajímavých lidí, dobře si prohlédnout kus Evropy a zjistit, jaká je realita života v jednotlivých zemích. Jsem velice rád za to, že jsem nepolevil a každý den si poctivě vedl podrobný deník, díky čemuž mám všechny své poznatky zachycené na 80 hustě popsaných stranách sešitu.

To, co v tuto chvíli vnímám jako ten největší přínos, je, že jsem si uvědomil, jak úžasně se vlastně v Čechách žije. Oproti Itálii je to v mnoha ohledech učiněný ráj. Obyvatelé této země jsou totiž až příliš často chudí na majetku i na duchu. Zatímco když jsem Itálii navštívil jako běžný turista, místní mentalita mi přišla velmi sympatická, na pouti jsem mnohé z této země pochopil v hlubších souvislostech, a dospěl jsem k tomu, že... No, nebudu nikoho ovlivňovat, proto řeknu jen to, že už tuto zemi v životě nechci navštívit - a to částečně i z principu.“

Jaký byl nejkrásnější zážitek z celé cesty?

„Je to těžké soudit. Během cesty jsem zažil ohromnou spoustu věcí, které by se mi patrně, nebýt pouti, nepřihodily za celý život a každé si vážím z jiného důvodu. Řada opravdu hezkých zážitků se váže k pohostinnosti lidí, se kterou jsem se setkal zejména v Německu.

Například jeden starší pán nás doslova donutil jít k němu domů, pak sedl na kolo, dojel nám pro oběd, dostali jsme k němu pivo a na cestu nás vybavil mušlemi - symbolem poutníků - které si přivezl na památku ze Svatojakubské pouti ze Španělska, neboť ty naše již dosluhovaly.

Jinde jsme požádali o kousek másla a vodu, protože byla neděle a my měli jen suchý chléb a manželé nás pozvali do svého krásného bytu, uvařili nám tam polévku a nesmírně vřele nás uvítali. Moc spokojený jsem taky byl každý večer, kdy jsem si konečně, po mnoha hodinách cesty, lehl na zem, uvařil si dobrou večeři a věděl, že jsem zase o něco blíž cíli.“

S jakými ohlasy ses setkal? Potkal jsi nějaké Čechy, se kterými ses mohl podělit o své zkušenosti?

„Ohlasy se značně lišily podle jednotlivých regionů. V Čechách jsem se nejčastěji setkával s pochybovačným přikývnutím. Snad proto, že jsem byl teprve na začátku. V Německu a Rakousku obvykle můj plán vzbuzoval nadšení a touhu pomoci. V těchto zemích je chůze, stejně jako pěší pouti, mimořádně populární a lidé k vám tedy cítí sympatie.

V Itálii jsem až na výjimky byl zcela nepochopen. Chůze tam není chápána jako druh sportu, ale pouze jako způsob, jak se dostat k autu či skútru. Chodecké hole řada lidí viděla poprvé v životě a bylo vidět, že jsem jim občas připadal až podezřelý. Na druhou stranu musím říct, že v některých malých italských vesničkách ke mně byli lidé velmi vstřícní a upřímně se o mou cestu zajímali.

Na několik Čechů jsem po cestě narazil a vždy se s nimi s chutí zastavil na kus řeči. Vždy to bylo příjemné a osvěžující. Přeci jen kulturní blízkost dělá své.“

Jaké místo po cestě ti připadalo nejkrásnější a jaké naopak nejošklivější?

„Krásných míst samozřejmě byla celá spousta. Přeci jen na 1400 kilometrech by bylo z čeho vybírat snad i v Polsku. Nádherné město je například Brixen, který si dosud u českých cestovatelů nevydobyl žádnou větší popularitu, což je velká škoda, protože má krásné historické jádro, je nedaleko hranic a navíc pamatuje kus české historie. Moc hezké je Toskánsko, které, stejně jako Alpy, nikdy nezklame.

Mé očekávání hodně předčily již jmenované Apeniny, do kterých se určitě chci v budoucnu vrátit. Malé kamenné vesničky netknuté turisty mi učarovaly. A co se týká ošklivých míst - myslím, že žádný kus země není vyloženě ošklivý. Ve všem můžeme najít osobité kouzlo. Z míst, která mne nezaujala tolik, jako ostatní, bych jmenoval především většinu území okolo Innu, nekonečné roviny ve střední Itálii a posledních 160 kilometrů mezi Sienou a Římem.“

Navštívil si v Římě všechna místa, která jsi měl v plánu?

„Ne tak docela. U baziliky svatého Petra, skutečného cíle pouti, jsem se poněkud nepohodl s policisty. Jim se nelíbil můj nůž, plynová bomba a chodecké hole. Mně se zase nelíbil jejich přístup a neochota mě, jakožto poutníka, pustit dovnitř nezávisle na mnohahodinové frontě. Čekat jsem samozřejmě, jakkoliv vám to možná bude připadat arogantní, rezolutně odmítl. Považuji to jen za další důkaz neomezené italské přehlíživosti.

Ve španělském Santiago de Compostela se každý den pro poutníky slouží mše, při které se mimo jiné čtou národnosti těch, kteří do města doputovali. V Římě poutníky nechají několik hodin čekat, než do baziliky vůbec budou moci vstoupit. Trochu si to u mě ale Italové vylepšili poutnickou kanceláří, kde se mi dočkalo nesmírně vřelého přivítání a dokonce se mnou natočili rozhovor pro místní televizi.

V kanceláři jsem také dostal lístek na okružní cestu autobusem, kterou jsem obratem podnikl. Zbytek dne jsem strávil v kavárně dlouhou konverzací s dvojicí Britů a Argentincem. Po půlnoci kavárna zavřela a já se proto celý zbytek noci toulal liduprázdnými ulicemi města a prohlédl si ho krásně osvětlené a zcela bez turistů. Bylo to moc krásné.“

Byl okamžik, kdy jsi opravdu zalitoval, že ses na cestu vydal?

„Když se teploty začaly šplhat přes 40 stupňů ve stínu, upřímně jsem litoval toho, že jsem nevyrazil dřív. Jinak si člověk občas pochopitelně zanadává, že by se na to nejraději vykašlal. Ostatně, mít si na co postěžovat je důležitou podmínkou k tomu, abych byl spokojený. Ale že bych opravdu zalitoval, to se mi nepřihodilo vůbec nikdy.

Jsem poměrně impulzivní člověk, takže v okamžiku, kdy by se možná ode mne očekávalo, že (se) budu litovat, jsem si hezky z plna hrdla zanadával a šlo se dál. Kdo ale určitě litoval, byla má chodidla. Velmi zle nesla chůzi po rozpáleném asfaltu a nestydatě mi svůj nesouhlas dávala najevo.“

Stýskalo se Ti po domovině? A co ti nejvíc chybělo?

„Nejvíc ze všeho mi chyběly dvě věci - možnost posedět v kavárně s kamarády. Vždy jsem v nich seděl sám, což bylo, vzhledem k průměrné spotřebě čtyři kávy za den, poněkud smutné. A také mi chyběl český chléb. Ceny italského pečiva jsou na naše poměry astronomické, klidně 200 korun za kilogram, a navíc mi absolutně nechutnalo. V kombinaci s nejlevnějším sýrem pak opravdu nebylo, co by z mé svačiny udělalo gastronomické orgie.“

Příští rok se chystáš do Jeruzaléma? Co bude pak?

„Určitě to bude záležet na tom, zda v někde Jugoslávii šlápnu na minu, či nikoli. Každopádně by mě lákala nějaká země, kde se dobře domluvím s místními obyvateli, případně která bude natolik pohostinná, že se ani domluvit nebude potřeba. Každopádně se zaměřím především na to, aby byla cesta co nejzajímavější. A to i za cenu toho, že cíl nebude tak monumentální a symbolický jako Řím.“