České Budějovice objektivem Milana Bindera a perem Martina Maršíka: „Stejně si tě vezmu…“

Před třemi lety jsem dostal od vás, voličů, důvěru a stal jsem se zastupitelem města. Být zastupitelem, to neznamená pouze chodit na schůze nebo na veřejná projednávání. Mezi hezké povinnosti patří vítání nových občánků a oddávání snoubenců. Jsem velmi rád, že obě tyto činnosti mohu po dobu svého mandátu vykonávat.

Začnu vítáním občánků. Jak to dopadne, je vždycky trochu sázka do loterie. Asi každý z nás „vítačů“ má tři varianty svého projevu – krátkou – pláče většina miminek, střední – pláč se ozývá ojediněle. Ideální variantou je, když se podaří pronést celý projev, což znamená, že miminka jsou klidná a spokojeně odpočívají v náručí svých maminek. Na vítání se vždycky těším, noví občánci jsou nastrojení, některé maminky a tatínkové jsou nervózní, paní fotografka pobíhá a snaží se, aby děti koukaly do fotoaparátu. Atmosféra je uvolněná a radostná.

Svatby – tak to je adrenalin také, ani ne tak pro nás, ale pro snoubence. Osobně jsem raději, když obřad probíhá v historickém sále naší radnice. Jednak je tam malá pravděpodobnost nenadálé události a za druhé mohu svou řeč uvést poukázáním na příběh Šalamounova soudu, který je vyobrazen na stropě naší krásné síně. Velmi často vyjíždíme oddávat i mimo radnici. Oddával jsem na Černé věži, v Rajské zahradě, na chatách, v penzionech, ale i v nemocnici.  

Milan Binder má se svatbami, jako fotograf, také bohaté zkušenosti. Má takovou svoji specialitu – vždy po obřadu nechá chvíli svatebčany čekat na náměstí a za necelé čtyři minuty vyběhne na Černou věž, přes teleobjektiv udělá několik fotek čekající skupinky a po dalších čtyřech minutách je opět zpět.

Občas dostávám dotaz, zda si některá nevěsta či ženich svatbu nerozmysleli. Já to nezažil, ale dle našich milých paní matrikářek se to stalo u nás již několikrát. Naposled prý nešťastný ženich volal za svou odcházející vyvolenou „STEJNĚ SI TĚ VEZMU“ a já věřím, že se mu to splnilo nebo jednou splní.