Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

Budějcká Drbna

NA ROZTRHÁNÍ: Kojodilema

úterý, 17. ledna 2017, 19:00

Vinca mě zaměstnává tak, že na nějaké těhotenství nestíhám moc myslet. Ne, že by byl nějak otravný (to přece děti neumí), ale má škaredý suchý kašel. Říká se, že když rostou zuby, chytne se na ty děti kde co. Tak to u nás je při těch čtyřech zubech už pravidlo. Po horních jedničkách lezou hned dvojky, takže máme veselo. V noci se budí snad co hodinu. 

1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit

3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...
4. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí

5. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kam se to má vejít jako?
6. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“

7. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza
8. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...

9. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Formality, formality...
10. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pošli posly, posly pošli
11. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Je to fakt porod!
12. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Byl to fakt porod!
13. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: V Jiříkově vidění aneb děkuji za nadstandard

14. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Prsa, mobil, čokoláda – vše co potřebuji k přežití
15. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na hormonální vlně
16. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Citlivé téma
17. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: O čem se moc nemluví
18. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Strašák jménem Vojta
19. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Není nošení jako nošení aneb nevěšte své děti
20. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Žlučové mýdlo v hlavní roli
21. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když už, tak už
22. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: S jídlem rovnou do ručičky
23. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme (ne)jeli na dovolenou
24. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vincentovo poprvé...
25. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se rozhodli otěhotnět vol. 2
26. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Letíme s miminem
27. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vyhrála jsem na plné čáře

Pokaždé, když chce zakašlat, pláče, takže nic moc i pro mě, protože se bojím, aby neměl laryngitidu, která tu teď lítá. Větrám, dávám mokré plíny na postýlku, zkouším sirupy na kašel, ale v lepším případě je plive. V horším zvrací. Poslední záchranou jsou z našeho dětství osvědčené horké brambory. Vařím, vkládám do pytlíku, balím do plíny, dávám na hrudníček a radši si ho vážu k sobě do šátku, abych cítila, jestli to nemá moc horké. Sahám také po tymiánové masti. Opakuji to tak celý den a vypadá to, že hleny povolují a začíná konečně vykašlávat. Trvá to asi tři dny. Tři dny, po kterých jsem vycucaná, nevyspaná a do toho na mě začínají doléhat těhotenské nechutě (naštěstí ne úplně nevolnosti nebo zvracení). 

I když jsem chtěla počkat déle, nevydržím to a volám na gynekologii, abych se objednala (i když se snažím být opět pozitivní, červíček stejně hlodá, a tak se chci včas ujistit, že je všechno tam, kde má být). „Dobrý den, ráda bych se objednala na kontrolu...“ „Dobrý den,“ skočí mi sestra do řeči, ještě než stihnu říct, že to moc nespěchá, „to bude na kontrolu po roce?“ ptá se, i když rok od porodu ještě neuběhl. „No, spíš zas na těhotenskou,“ říkám trošku v rozpacích a obdržím pěknou gratulaci, zatímco jí vysvětluji, že je to asi ještě malinký. Dostávám tedy termín na začátek listopadu.

Když už mám telefon v ruce, volám to i našim a sdílím dvě čárky na rodinném chatu na Facebooku, aby měli všichni radost, že příští rok nebude sestřenka jediná přinášející dítě do rodiny (jo, tohle je fakt vychytávka, domlouváme přes Messenger všechny rodinné akce a sdílíme, kde je kdo na výletě a co kdo vaří k obědu). Zase jsem nevydržela udržet to v tajnosti, no. Ale to jsem celá já. Ale držte to, takovou pěknou zprávu. „A kdy to bude?“ dostanu otázku, na kterou zatím neumím odpovědět. Vlastně ani nevím, jak se to bude počítat, když jsem měla menstruaci jen jednou a naše „vyrábění“ se konalo v době, kdy bych ovulaci nečekala ani mávající z vlaku. Internetová kalkulačka mi ukazuje rozdíl asi 14 dní v temrínech. Jo, už si to zase jedu, Google, bejby stránky, výpočty a samozřejmě taky aplikaci, která ukazuje vývoj plodu týden po týdnu, abych mohla Mírovi před spaním povídat, jak náš výplod roste. A to jsem si myslela, že si to budu všechno pamatovat a nebudu muset nic hledat. Haha.

„Ty jo, co když to bude mimoděložní,“ blikne ještě na chvíli v hlavě, ale zakážu si na takové věci myslet. Ono jde i vcelku snadno se tím moc nezabývat, protože mám hlavu plnou něčeho jiného. Kojení v těhotenství. Ne, že bych to chtěla nějak extra řešit, ale sype se to na mě samo. „Měla bys ho asi co nejdřív odstavit, vždyť tě to zhuntuje. Tělo by si mělo odpočnout a soustředit se na miminko. A nemůže to nějak ohrozit plod?“ Bla bla bla. Je to fakt psychicky náročné. Názorů zase miliarda, ale vím, že tohle bude jen a jen o mně a o mé hlavě.

Jenže současná situace tomu moc nenahrává. Zuby, nemoci, Vincent je jak klíště a prsa začínají být víc citlivější vlivem těhotenství. Někdy by chtěl být přisátý snad celou noc v kuse. A to už mám pak pocit, že mi vysává i morek z kostí. Chci řvát. Nejradši bych v tu chvíli něco rozkopala, nejradši bych ho v tu chvíli vystřelila na měsíc (i tohle jsou hormony). Ale zatím zatínám zuby a držím. Držím a přemýšlím, jak to udělat, abych ho alespoň odnaučila noční kojení a tím prsům ulevila.

Jakmile se uzdraví, rozhodneme se oddělit postýlku od postele a v noci ho zkusit nekojit. Ten den se poprvé budí až v půl jedné (což je v tomto období zázrak), a tak se snažím ho pohladit, říct, že je noc, že spíme a nepapáme. Naříká, pláče, a tak ho beru k sobě, ale kojit ho nechci. Jenže ono se to stupňuje. Ne, že by se vztekal, ale srdceryvně pláče až vzlyká. Jak kdyby měl pocit, že ho chceme dát pryč. Jak kdyby cítil, že upřednostňuji někoho jiného. Nevydržím to. Ukojím ho k spánku a chci ho vrátit zpět do postýlky, ale vzbudí se a je to tu znovu. Cítím se hrozně. Jde vidět, že nechce být za těmi „mřížemi“, chce být u nás. A tak ho beru zpět do postele, kde mi ještě za občasného vzlyknutí usíná na hrudi. Spí tak s námi až do rána. „Jsem pitomá,“ nadávám si a mám pocit, že jsem mu hrozně ublížila. Už nikdy více.

Zahazuji všechny myšlenky na to, že by mi kojení v těhotenství mohlo ublížit, zahazuji názory okolí za hlavu, začínám brát vitamíny a pokračuji v tom, o čem jsem přesvědčená, že je přirozené. Ještě nejsem sama připravená na to, utnout to (ani v noci), ještě ta bolest není tak nesnesitelná, abych dokázala trpět pláč svého dítěte. Neumím si vůbec představit, že bych podstupovala nějaké vyplakávací metody. Už po tomto pokusu mám pocit, že jsem špatná.

Je mi jasné, že toho mám ještě hodně přes sebou.

Napsal(a) Jana Duco

O čem píše Drbna.cz

Před deseti lety v ČR zemřela první oběť na prasečí chřipkuPřed deseti lety v ČR zemřela první oběť na prasečí chřipku

Před deseti lety v ČR zemřela první oběť na prasečí chřipku

Dnes, 10:11První případ úmrtí na chřipku A(H1N1), takzvanou novou nebo prasečí, byl v Česku zaznamenán před...

SOUTĚŽ: Na původu záleží. České kuře, Vodňanské kuřeSOUTĚŽ: Na původu záleží. České kuře, Vodňanské kuře

SOUTĚŽ: Na původu záleží. České kuře, Vodňanské kuře

neděle, 20. října 2019, 18:39Valí se na vás ohromná množství reklam snažící se zaujmout vaši pozornost? Rádi byste vybrali to...

STUDIE: Neobydlených bytů jsou v Praze nižší jednotky procentSTUDIE: Neobydlených bytů jsou v Praze nižší jednotky procent

STUDIE: Neobydlených bytů jsou v Praze nižší jednotky procent

neděle, 20. října 2019, 11:51Podíl neobydlených bytů na celkovém bytovém fondu v Praze jsou nižší jednotky procent. Vyplývá to...

© 2011 - 2019 TRIMA NEWS, s. r. o