Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 
Budějcká Drbna

NA ROZTRHÁNÍ: Dvě tři slzy a dost

středa, 6. září 2017, 14:03

Stěhovat rodinu s dvěma dětmi, a ještě na několik etap, je vcelku náročné. Obzvlášť mezi dvěma ročními obdobími a obzvlášť, když váš druhý potomek roste tak rychle, že nevíte, co bude mít za velikost za měsíc, takže raději balíte všechno, co máte.

56. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Tisíc a jeden způsob uspávání dvou dětí
57. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Hlava děravá
58. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Styky před stykem aneb plánování (ne)početí
59. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nejsem žádná superžena
60. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Láskou bych je snědla

Ještě před odjezdem stíháme první očkování na Hexu. Arturovi je devět týdnů, a protože měl pět kilo už v šestinedělí, přistoupila jsem (i s ohledem na stěhování) na první dávku tak brzy. Když ho ten den vážíme, má 5,8 kilo. „Uf, to je stejně jako Vincent ve třech měsících,“ zvednu oči směrem k Arturovi: „Kam nám rosteš, ty chlape?“ Ptám se ho, když mu oblékám zpět bodyčko o velikosti 62/68. V tu chvíli vtrhne do čekárny Míra. Jsem ráda, že stihl dojet i na chvilku, kdy má pauzu na oběd, alespoň mi pomůže vzít kluky z ordinace zpět do auta. V tomhle před-stěhovacím šrumci s nimi obíhám zbývající kontroly v podstatě sama (a nebo v limitovaném čase), protože on potřebuje dodělat a předat vše v práci. A tak je každá chvíle ve dvou velkou úlevou (obzvlášť s Vincentem, který už má svoji hlavu). 

Už během týdne dáváme na hromádky věci, které bereme s sebou. Jsem ráda, že je část už odvezená pryč, protože se to nějak hromadí. „Můžu si tam vzít i kávovar?“ dělám smutné oči na Míru, protože ráno bez kapučína si neumím představit, a on v hlavě kalkuluje rozměry kufru auta. „To tam nejako narveme,“ přikyvuje. Vím, že by to tam narval, i kdyby to auto mělo prasknout, protože chce, abychom se cítili jako doma, kdekoliv budeme. 

Pořád si říkám, že toho zas tolik nepotřebujeme. Budeme tam jen tři týdny než odletíme na dovolenou (a stejně chodím pořád jen v teplákách a tričku), a pak se v říjnu stejně ještě na pár dní zastavíme kvůli kontrole Artura. Ale to jsou ještě hračky, ještě nějaké knihy a ještě nějaké nářadí, kdyby bylo třeba něco smontovat, a ještě radši to a támhleto, a najednou máme v předsíni tři krabice, tři kufry, dvě tašky a pořád to nekončí. „Myslíš, že se tam vejde i ten kočárek?“ Koukám na Míru nedůvěřivě, ale on je v klidu. 

No jo, ale já si potřebuji vzít na začátek i nějaké zásoby, co tu mám. Nevím kde bych to sháněla, než se tam rozkoukám,“ zírám do potravinové skříně a mám oči navrch z toho, co musím ještě přibalit. Ono se řekne, že to koupíš tam, ale to jsou věci, které nepotřebuješ až tak často, ale „musíš“ je mít. A tak s námi cestuje i datlový sirup, javorový sirup, domácí med, nějaké zásoby ořechů a sušeného ovoce a tisíc dalších drobností, které dohromady udělají plnou krabici. Samozřejmě nesmí chybět vlastní kvásek na chleba a pro začátek žitná a pohanková mouka (co já vím, kde bych to tam hned sháněla). 

Možná to zní absurdně, ale po návštěvě u našich, kterou jsme stihli ještě před odjezdem, se Vincík zas začal osypávat. Je totiž těžký ho uchránit před tím, co jí ostatní, a tak snědl kde co. Vlastně jsem si řekla, že to má jako zatěžkávací test, jestli se to už třeba neuklidnilo a nebudeme mít s tím jídlem víc „relax“. Tak neuklidnilo. 

Když Míra poslední pracovní den odchází večer na rozlučku s kolegy, padne na mě splín. Ani ne tak z toho, že jedeme jinam, ale spíš z toho, že já se nemám moc s kým loučit. Respektive všechny moje kamarádky jsou taky matky, často pracující, a tak je těžké skloubit to tak, abychom se sešly jeden večer na skleničku vína. V klidu. Bez dětí.

S prvním dítětem bych to možná ještě oplakala, protože člověk není zvyklý na to, že se musí „obětovat“ a upouštět od svých zájmů a aktivit. S druhým už je mi to více méně jedno (nebo jsem se s tím smířila?) a vlastně už radši ani s ničím nepočítám. Jen si občas tak postesknu. „A tak se stává z extroverta introvert,“ ušklíbnu se sama pro sebe, a i když je už deset večer a jsem fakt unavená, nemůžu spát. A tak sáhnu po krabičce, co mi přišla, abych otestovala svoje intolerance i já. 

Vybaluji známé platíčko, vyvíjecí látky a otírám prst desinfekcí. Je to divný píchnout sama sebe, ale nakonec to bolí míň, něž když jsem stehovala potah na houpací křesílko a píchla se jehlou (Nic neobvyklého. Míra by řekl: „zkus to pravou rukou“). Očekávám tak trošku reakci na vajíčka, možná mléko. Jinak nepočítám s ničím. „A beztak to bude celé bílé, vždyť jsem vesnický odchov,“ fandím si, ale když naleju poslední lahvičku na destičku, začnou mě vyvádět modré tečky z omylu. „Hmm, tak to je slušný.“ Koukám na destičku, kde na mě modře svítí kukuřice, kešu ořechy, vejce. A to jsem u těch nejsilnějších intolerancí. Následuje kravské mléko, pšenice, arašídy... „Haha, tak to je vtipný,“ musím se zasmát hlavně kukuřici, protože Vincent kvůli ekzému nemůže ani rýži, ani pšenici, ani oves, a tak spousta věcí, které jí, obsahuje kukuřici. Teď už je mi i jasný, proč jsem kdysi proprděla snad celý pobyt v Mexiku (jojo i princezny prdí). 

Výsledky si zapisuji a odkládám. Budu to řešit, až se zabydlíme v Německu. Ale rozhodně to řešit chci, protože není nic horšího, než jíst jídlo, které energii bere víc, než dává (ještě, že se tam netestuje víno, to by bylo těžký). 

Ještě, než stihnu všechno poklidit, vrací se Míra domů. Jsem ráda, že je zpět dřív, než jdu spát. Nemám ráda usínat sama (respektive bez něj, děti máme v ložnici normálně). Stejně jako naše děti potřebuji naši blízkost, já potřebuji jeho. Pak spím klidně a spokojeně. 

Dva dny před odjezdem už má Míra dovolenou. Kromě balení dodělává ještě spoustu věcí a Vincík se samozřejmě zapojuje a chce to všechno dělat taky (to je opravdu VELKÁ pomoc). Od té doby je aku-šroubovák jeho posedlost. Kdykoliv se probudí, už nechce papat, ale „vtat a šoubovat“. Jakmile mu dáme normální šroubovák a ne ten aku, spustí hysterický pláč. A tak je to teď se vším, co chce mít a nemá (nebo nemá hned). Kolikrát spustí ještě dřív, než stihne vůbec říct, o co jde. Ještě že to pořád můžeme svádět na zuby (chybí horní špičáky), protože je to vždycky na odstřel.

Když přichází den D, máme cíl vyjet v deset. Vincík si hraje, Artur dospává, já chystám snídani, vyklízím ledničku, umývám a pootvírám všechny přístroje. Míra pomalu nosí věci do auta. „Ešte je tam kopec miesta,“ hlásí průběžně a já přemýšlím, co bych tam ještě narvala. „Ahaa, tak tu je ešte taška s foťákom a moje dokumenty do práce,“ volá z vedlejší místnosti, když si myslel, že už je u konce. „A dal jsi tam tu tašku s šátkama, co je vedle u gauče? A nezapomeň, že mám ještě tašku s jídlem na cestu a svoji kabelku.“ Už koulí očima, ale nakonec to tam nějak dostane. 

Auto pripravené, čo vy, decka?“ Kouknu na něj s rukama zabořenýma ve dřezu. Když utírám poslední kousek nádobí, odnáší ještě tašku s jídlem. Zadívám se zpoza dřezu na naši zahradu. Krásně zelenou zahradu po posledních letních deštích. Cítím, jak se mi hrnou slzy do očí. „Ne, ne, ne...“ ale nejde to zastavit. Vidím tam toho pobíhajícího Vincíka, pískoviště, které Míra vyráběl, břečťan táhnoucí se podél celé zdi. Mám pocit, že neumím zavřít dveře, sednou do auta a prostě odjet. Ale není cesty zpět. 

Když vyndávám klíče ze zámku, ani nechci zvedat hlavu, aby mě tak Míra neviděl. Jenže to nejde. Když ho objímám, naplno se rozbrečím. „Já se fakt těším,“ vzlykám, „ale je to tak těžký opustit to, na čem jsme společně pracovali.“ Když sedáme do auta, rozbrečí se i Artur a chvíli to trvá, než ho uklidním. Vlastně musím uklidnit prvně sebe. Je to jen příval emocí, vím, že zítra už budu zas v pohodě. Startujeme přesně v jedenáct a vyrážíme vstříc novému domovu. Městu s názvem Stuttgart. 


PODČARNÍK

Pokud chcete vědět víc, sledujte můj Facebookový profil 

Napsal(a) Jana Duco

Štítky Na roztrhání, blog, stěhování, nová etapa

O čem píše Drbna.cz

ANALÝZA: Nejliberálnější europoslance měli Svobodní a ODSANALÝZA: Nejliberálnější europoslance měli Svobodní a ODS

ANALÝZA: Nejliberálnější europoslance měli Svobodní a ODS

Dnes, 09:37Nejliberálnějšími europoslanci, kteří podporovali decentralizaci nebo volný trh, byli v končícím...

Bývalému radnímu uložil soud za korupci podmínkuBývalému radnímu uložil soud za korupci podmínku

Bývalému radnímu uložil soud za korupci podmínku

středa, 22. května 2019, 15:59Vrchní soud v Praze dnes zrušil pětiletý trest pro bývalého radního Libereckého kraje za ČSSD...

Míra Čemus, pětadvacet let je podkovářem. Měl nakročeno i na žokeje, ale neměnil byMíra Čemus, pětadvacet let je podkovářem. Měl nakročeno i na žokeje, ale neměnil by

Míra Čemus, pětadvacet let je podkovářem. Měl nakročeno i na žokeje, ale neměnil by

středa, 22. května 2019, 15:23Jaromír Čemus, nebo prostě jednoduše Míra, už pětadvacet let dělá podkováře. Pohádkové povolání ale...

© 2011 - 2019 TRIMA NEWS, s. r. o