Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 
Budějcká Drbna

NA ROZTRHÁNÍ: Prostřednictvím svých dětí poznávám sama sebe

úterý, 3. října 2017, 18:29

„To jsi dobrá, jet na dovolenou s takhle malým miminkem,“ píšou mi kamarádi, kteří sledují idylické fotky na mém Facebooku. Upřímně, to malé miminko toho v podstatě nic moc nepotřebuje, a tak je to to nejmenší. Složitější je vyrovnat se s tím, že dovolená už není to, co bývala bez dětí. Jakmile to uděláte, užijete si ji i s nimi.

60. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Láskou bych je snědla
61. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Dvě tři slzy a dost
62. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jako doma
63. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Malé kroky k velkým rozhodnutím
64. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: S dětmi na palubě

A tak náš denní režim znamená jít na snídani v sedm ještě v pyžamu (samozřejmě v případě Vincenta, v našem případě zachováváme ještě trošku respektu k okolí, a alespoň se oblečeme), stavět hrady z písku, válet se v písku, jíst jídlo s rukama od písku, lézt po čtyřech do moře, jezdit na tobogánu,  houpat se na houpačce, hrát si v dětském koutku, chodit se dívat na traktor a lítat sem tam bez nějakého účelu. Respektive, tohle je program převážně Míry, protože já mám na starost miminko a Vincík chce prostě tátu, a tak se za nimi buď táhnu o padesát metrů dál, nebo je z povzdáli pozoruji. 

To je pohodaaaa,“ vychvalujeme si s chůvičkou na lehátku dvě hodiny klidu u bazénu v čas jejich spánku. Kluci už se celkem synchronizovali, a tak spí odpoledne většinou spolu. Je to vlastně idylka, máme i svůj čas pro sebe.

Veď já som stále pod slnečníkom, vôbec sa nespiekam,“ zaslechnu hovor paní, která leží vedle nás sice pod slunečníkem, ale úplně mimo jeho stín. Zrovna mi v tu chvíli běží hlavou, proč se všichni na tom sluníčku tak škvaří. Aby bylo poznat, že byli u moře? Nebo se jim to líbí? Já jsem namazaná padesátkou a ještě trávím většinu dne ve stínu.

Kde jsou ty časy, kdy jsem to taky dělala. „Hlavně nachytat co nejvíc bronzu, abych... no co vlastně? Abych se líbila? Abych byla krásnější?“ přemýšlím nad svým "před dětmi-já", které hýřilo nočním životem a šlo mu o mínění okolí víc, než o vlastní zdraví. Selhání ledvin, s kterým jsem jednou přijela z dovolené rovnou na dialýzu mě pořádně proplesklo. Bylo mi čerstvě 25 a uvědomila jsem si velmi rychle, že je třeba se o sebe trošku starat. 

Tyhle myšlenky na mé "před dětmi-já" se vynořují nad knihou „Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem,“ kterou v těch volných chvilkách čtu. Čtu ji pomalu, protože se často pozastavím nad tím, jak ta kniha mluví pravdu. Kdybych si ji přečetla ještě před Vincentem, určitě mi ušetří nějaké ty slzy. Věděla bych totiž, co mě čeká, a jak se ke všem těm stavům úzkosti na začátku mateřství postavit.

Když si člověk uvědomí, že veškerý stav matky se odráží na dětech, dojde mu spousta souvislostí. Dnes vím, proč Vincík jako malé miminko tolik brečel a chtěl být v určitých chvílích tak moc u prsa. Je to až neuvěřitelné, jak člověk prozře. 

Od té chvíle, co jsem Vincenta naposled kojila mi párkrát proběhlo hlavou, jestli to vlastně snáší dobře. I když sem tam přijde, ukáže na prso, řekne „psíčto, bácha“ a kýve u toho uvědoměle hlavou, nedokážu se zbavit dojmu, že v jeho očích vidím smutek. „Snáším to dobře vůbec já sama?“ Napadne mě najednou, ale myšlenku zas nechám rozplynout. 

Ať už je to náhoda nebo ne, ten den Vincík usíná na pláži dřív než obvykle. Leží tam vedle Artura na lehátku a zdá se mi nějaký bledý. Jak kdybych to tušila (nebo jsem to snad přivolala?), když se probudí, vysype veškerý obsah žaludku ven. Balíme věci a vydáváme se vstříc hotelovému pokoji. „Naše malá taky zvrací a má horečky,“ hlásí mi jedna česká maminka po cestě. „Byli jsme včera večer u doktora a dal jí antibiotika,“ dodává a já ani nad ničím nepřemýšlím. „Já mu dám prso, a bude to určitě dobrý,“ odpovídám celkem klidně a nijak se neznepokojuji.

Vincíku, ty jsi nechtěl, aby se maminka cítila špatně, že ti vzala prsíčko?“ Šeptám mu do ucha, když ho kojím. Jde z něj teplo, jak má lehce zvýšenou teplotu. „Takhle jsem to ale nechtěla, lásko.“ Opřu si svoji hlavu o jeho a nechám ho dělat, co potřebuje. Když začne zarývat zuby do mé bradavky, upozorním ho, že to bolí a on se snaží podle pokynu opravit přisátí. I když je mu špatně, vnímá mě a rozumí. 

Ten den zvrací ještě dvakrát a kojím ho, jak potřebuje. Druhý den se budí v daleko lepší kondici a večer už má zas chuť trsat s dětma na pódiu. I když to mohlo být ze sluníčka, z jídla, z vody v bazénu, nebo dokonce i ze špičáků, které sice už prorazily, ale stále se derou ven, pro mě to byla zase škola toho, že žádné rozhodnutí nemůže přebít mateřský pud a základní instinkt poskytnou dítěti to, co je pro něj nejpřirozenější. Mateřské mléko. („Budeme-li mít na paměti, že mateřské mléko není pouhou výživou, ale představuje především lásku, komunikaci, oporu, přítomnost, bezpečí, teplo, slovo, smysl..., pak nám bude připadat jako naprostý nesmysl odmítat dítě nakojit, protože "nemá nárok", "už jedlo" nebo "je to rozmar," citace z výše uvedené knihy.)

V takových chvílích je Artur spřízněnou duší. Spí, když tuší, že je třeba, aby mě nechal v klidu vypořádat se se složitější situací. Ten jeho klid a trpělivost vnímám částečně i jako odraz druhého těhotenství a trpělivosti, kterou jsem nasbírala s Vincentem. Nikdy jsem si neuměla představit, že bych měla něco stokrát opakovat, nebo sáhodlouze vysvětlovat. Dnes to jde nějak automaticky, protože se snažím hledat ve všem odraz nás. To co se mi nelíbí, nevnímám až tak jako rozmar Vincenta, ale jako rozmar sebe samé (nervní Jana rovná se nervní dítě). Vůbec to celé mateřství člověka změní (ale pobírejte to za pochodu!).

A tak se na dovolené máme čas zamyslet. Já nad tím, jak jsou vlastně děti náš smysl a posouvají nás dál, Míra nad tím, jak si vlastně nemůžeme užít ani ten večerní program. Mohl by jít sám, chybí mu to, ale je solidární a místo noční párty se mnou sedí na balkoně a pije drink. Když se trošku uvolní, všechno o svých pocitech být omezovanej, abych se necítila já špatně, vypustí.

Chápu ho (teda až druhý den, po tom, co popřemýšlím o nespravedlnosti světa). Každý den spěchá domů z práce, aby mi odlehčil a vzal si alespoň Vincu pod svá křídla. Občas si jde zaběhat, aby ventiloval, ale nestačí to. Potřebuje vypnout, zajít na pivo, pokecat s jinýma lidma, odstřelit se na pár dní jinam. Vidím, jak se to v něm kumuluje. A tak se na konci dovolené cítím trošku smutná. Protože mi dochází, že myslím jen na sebe. I když mé "před dětmi-já" vykřikuje, jak by chtělo taky na párty, a pokaždé, když na ni vyrazí Míra závidím mu, mé "současné já" by si ji stejně neužilo. Ne teď, když kojím. Ne bez Míry. Moje přirizeno je teď totiž nastavené jen na rodinu a já ho "nutím" cítit to stejně.


PODČARNÍK

Na své cesté mateřstvím jsem se setkala s několika knihami, ale jen dvě mě zatím dokázaly hluboce oslovit. Mateřství a setkáni ženy s vlastním stínem je jednou z nich. Pokud bych měla někdy někomu doporučit předporodní kurz, věnovala bych mu prvně tuto knihu, než se pro nějaký rozhodne.

Napsal(a) Jana Duco

Štítky Na roztrhání, blog, dovolená, děti

O čem píše Drbna.cz

Jak bydlí Češi v regionech? Nejspokojenější jsou v obcích do tisíc obyvatelJak bydlí Češi v regionech? Nejspokojenější jsou v obcích do tisíc obyvatel

Jak bydlí Češi v regionech? Nejspokojenější jsou v obcích do tisíc obyvatel

pátek, 24. května 2019, 14:43Rozdíly mezi kraji panují především s ohledem na typ bydlení. Zatímco ve Středočeském nebo Zlínském...

DRBNA NA CESTÁCH: 3500 tun křišťálu, zlatem protkaný závěs a 1100 místností. Takhle si žil rumunský diktátorDRBNA NA CESTÁCH: 3500 tun křišťálu, zlatem protkaný závěs a 1100 místností. Takhle si žil rumunský diktátor

DRBNA NA CESTÁCH: 3500 tun křišťálu, zlatem protkaný závěs a 1100 místností. Takhle si žil rumunský diktátor

pátek, 24. května 2019, 13:18Tří miliony tun mramoru, 3500 tun křišťálu na 480 lustrech a 1400 stropních světlech a mnoha...

Den s terénními pracovnicemi: Je výhodnější vyměnit jehlu, než léčit žloutenkuDen s terénními pracovnicemi: Je výhodnější vyměnit jehlu, než léčit žloutenku

Den s terénními pracovnicemi: Je výhodnější vyměnit jehlu, než léčit žloutenku

pátek, 24. května 2019, 11:23Den jsem strávil s terénními pracovnicemi Helenou a Ilonou ze Společnosti Podané ruce. Nejen u...

© 2011 - 2019 TRIMA NEWS, s. r. o