Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

Budějcká Drbna

Při každém pádu jsem se bouchl do hlavy a brácha si ze mě dělal srandu, že nemám tak jezdit hlavou, říká závodník Matěj Smrž

úterý, 26. února 2019, 19:25

Matěj Smrž je jedním z nejlepších motocyklových závodníků u nás. Jeho závodění, ale nebylo vždy veselé, a kromě radostí z výher přišel i tvrdý pád. I když ukončil kariéru u motorek stále zůstává.

Jak se zpětně díváte na svoje začátky?
Na začátky vzpomínám rád. Byla to jedna veliká sranda a dětská hra a je jen škoda, že to nevydrželo déle. Jakmile jsem začal jezdit větší soutěže a víc a víc rozuměl tomu, kolik se v motorkách točí peněz, už to byla spíš práce a zábava šla stranou. Nemusí jít o motorky, ale jakmile sportovec musí odvádět požadované výkony a zábava jde stranou, je to prostě práce na plný úvazek, a to přesně se stalo. Začátky mi často rozhodně chyběly.

Jak dlouho jste závodil a jak jste se k závodění vůbec dostal?
První závod jsem jel v roce 1995 na Slovensku společně se svým bratrem. Kuba vyhrál a já jsem byl druhý. Začátky byly hlavně zábava. Jako jiné děti jsme hráli fotbal a házenou, ale přišli jsme na to, že motorky jsou lepší a nebylo cesty zpět. Jak jsem již řekl, v roce 1995 jsem začal na malých drahách na malých motorkách. Jezdilo se různě na letištích a po motokárových okruzích. V roce 1998 jsem poprvé startoval na velkém okruhu v Mostě, a to mi vydrželo až do loňské sezóny. Na velkých okruzích jsem vystřídal spoustu tříd a motocyklů.

Měl jste nějakého „kouče“?
K závodění nás dostal táta, který sám závodil, zároveň byl dlouhá léta i mým koučem, managerem, mechanikem v jedné osobě. Ještě k tomu měl dva kluky, o které se musel starat. Rozhodně to neměl jednoduché. Já sám teď mám dva kluky, takže v tomhle směru má rozhodně můj velký obdiv, protože ještě k tomu na to byl sám, takže klobouk dolů před ním. V roce 2006 se ke mně přidal Arnošt Zemen z Tábora, který se mnou trávil 6 let na závodech. To mi určitě hodně pomohlo. Na to rád vzpomínám. Do dneška jsme kamarádi.

Proč jste ukončil kariéru a kdy přišel ten zlomový okamžik?
S tím, že se závoděním skončím, už jsem bojoval delší dobu. Po těžkém úrazu v roce 2004, kdy jsem měl krvácení do mozku a ležel jsem v nemocnici, tak jsem měl čas na to koukat po holkách, a ne do telefonu, ale teď, když se mi to stalo podruhé v roce 2016, už jsem měl chytrý telefon v ruce a všechno jsem si to vygoogloval, co vlastně znamená subarachnoidální krvácení do mozku a dozvěděl jsem se, že to není vůbec sranda. Docela mě to vystrašilo, ještě k tomu jsem v ležel v Anglii. Byl to takový ten moment, kdy jsem si poprvé za tu dobu uvědomil, že už to není sranda a že nechci ležet na posteli a slintat do polštáře. Takže jsem ukončil sezonu 2016, pak jsem se nechal trošku ukecat, že bych začal ještě znova v roce 2017, zase v Anglii, ale s tím, že bych přešel o třídu nižší soutěž, tak jsem začal. Už jsem to ale nebyl já. Na výhru to už nebylo. Předtím jsem chtěl jenom vyhrávat, ale teď už mi stačilo i 6 místo, a to není dobré. Pak jsem spadl zase a zase špatně, měl jsem na to celkem smůlu. Pokaždé když jsem spadl, tak jsem se bouchl do hlavy a brácha si ze mě dělal srandu, že nemám tak jezdit hlavou.

Je nějaký moment, ať už veselý nebo ne, který se vám vryl za vaši karieru do paměti?
Rád vzpomínám na začátky našeho závodění. Potom rozhodně přestup ze „stopětadvacítek“ na Superstocky, „litrové“ motorky. To pro mě bylo docela drsné, protože díky výšce a váze jsem nemohl jezdit na menších motorkách a potřebovali jsme najít nějaký kompromis, musel jsem přejít výš. Ovlivňovaly to samozřejmě peníze. Pamatuji si, jak jsem se na tom svezl poprvé a brečel jsem, že nechci a že to prostě nedávám. Z motorky, která má 70 kilo jsem najednou seděl na motorce, která vážila 180 kilo. Do paměti se mi určitě vryl moment, kdy jsem havaroval v Maďarsku na Hungaroringu. To bylo dost zásadní pro mě. Dva roky jsem nemohl závodit. Měsíc a půl jsem ležel v nemocnici, kde jsem potkal i svoji ženu, která tam dělala sestřičku. Dodnes jsme spolu, je to 15 let. Jako první Čech v historii jsem dokázal vyhrát ve třídě Superstock 1000 a dále udělat další dvě pódiová umístění, to je určitě dobrý, rád na to vzpomínám.

Rok 2010 pro Vás byl rokem, kdy jste byl spíš na zemi než na motorce. Čím to bylo?
Ten rok si pamatuju přesně. V roce 2009 jsem přešel do Německa na poslední dva závody. Takzvaně se říká na divokou kartu. První závod jsem vyhrál jako první Čech v historii a pak si mě vyžádali do konce sezony. V roce 2010 jsem tam nastoupil s pocitem, že jsem ta hvězda a že tam všechno musím vyhrát a že budu mistr Německa. Samozřejmě úplný opak. Vůbec jsem to nezvládl, pořád jsem padal, podcenili jsme zimní přípravu, testování, takže to bylo takové fiasko.

Jaké jsou vaše plány na rok 2019?
Plány jsou jasné. Od roku 2017 jsem byl „lanařený“ do Autoklubu České republiky, abych si tam vzal na starosti českou silnici, ale pořád jsem odolával a neměl na to díky aktivní závodní kariéře čas. V loňském roce 31. května jsem na to kývnul a byl jsem dosazený do komise, která má na starosti u nás silniční motocykly a vzápětí jsem byl zvolen za předsedu této komise. Od 1. ledna jsem také v komisi Silničních motocyklů v Mezinárodní motocyklové federaci FIM. Díky těmto funkcím mám práce víc než dost.

Bude vám závodění chybět? Adrenalin, pocit výhry?
Zatím mi to nechybí. Vezmu si telefon a zahraju si motokros v telefonu, a to mi stačí, třeba to přijde, nevím. Mám na prodejně spoustu předváděcích motocyklů, které si můžu kdykoli vzít a jet se projet, ale když zase vyjedu mezi auta na silnici, tak zjistí, že to je nebezpečné. Ani mě to moc nebaví, protože se nedá jet tak rychle. Mám také možnost zablbnout si s dětmi v naší Akademii, a to mi v tuto chvíli stačí.

Co je pro vás srdcovou záležitostí?
Smrž Academy, která vznikla v roce 2013, a i když byly někdy lepší a někdy horší roky, stále funguje velmi dobře a stará se v průměru o 20 dětí. Silniční motocyklový sport není masovka a nikdy nás nebude jako například fotbalistů. I tak jsem spokojený, díky podpoře Autoklubu máme peníze na pravidelné tréninky, vybavení a již třetím rokem budeme pořádat celé Mezinárodní Mistrovství České republiky Moto Junior.

Napsal Adéla Cinklová | Foto Archiv Matěj Smrž

Štítky rozhovor, Matěj Smrž, závod, motokros

O čem píše Drbna.cz

Babiš uvedl, že by nepřijal abolici, debata o tom je nesmyslnáBabiš uvedl, že by nepřijal abolici, debata o tom je nesmyslná

Babiš uvedl, že by nepřijal abolici, debata o tom je nesmyslná

Dnes, 17:13Premiér Andrej Babiš (ANO) zopakoval, že by nepřijal abolici, tedy prezidentské zastavení svého...

V Brně naplnili bazén PET lahvemi, lidé se poučili o odpadechV Brně naplnili bazén PET lahvemi, lidé se poučili o odpadech

V Brně naplnili bazén PET lahvemi, lidé se poučili o odpadech

Dnes, 09:26Bazén naplněný PET lahvemi včera patřil k atrakcím zábavného programu v brněnské spalovně. Děti do...

Lidé mohou nákupem hraček pomoci nemocným dětemLidé mohou nákupem hraček pomoci nemocným dětem

Lidé mohou nákupem hraček pomoci nemocným dětem

Dnes, 09:20Nadační fond Kapka naděje připravil charitativní akci, která by měla před Vánocemi pomoci dětem v...

© 2011 - 2019 TRIMA NEWS, s. r. o